30. leden 1982 – Moje mamka smaží poslední řízek. Děda má totiž mejdan, slaví padesátku. Já začínám kopat a letí se do porodnice. Chci být ten nejkrásnější dárek pro mého dědu Štefana k jeho kulatinám!
Vyrůstám v nesmírně harmonickém prostředí, obrovské rodině, na malém městě, po boku sourozenců. Od malička jsem vedená k práci a pokoře. Hltám každé slovo soudružky učitelky, proč už jí tak nemáme říkat a co znamená OF. Více než TV sleduji tu obrovskou euforii mého taťky, když mi vysvětluje, co znamená to cinkání klíči! Následně nás oba rodiče učí chápat svobodu, začíná se podnikat, cestovat, máme soukromé hodiny jazyků. Euforii devadesátek společně s námi prožívá celá blízká rodina.
30. leden 1992 – Přesně v den desátých narozenin umírá teta Burešová. Sestra mé babičky Jarušky. Dvojče, které stejně jako moje babička žila podnikáním svých dětí. Volaly si každý den, když jedna nemohla, tak druhá sdílela, co zrovna bylo v Dallasu. Přepočítávaly tržby v řeznictví, kam i bez ohledu na věk pořád chodily prodávat a byly rády, že taťka se rozhodl v řemeslu jejich otce pokračovat. Babička umřela jenom pár měsíců po tetě…
A tak jsme jezdili už jenom za dědou, který bydlel na křižovatce v Prosetíně, kam chodili pánové na holení…a to doslova. Děda byl holič a výborný muzikant. A také výborný vypravěč. Dodnes si pamatuji jeho pohádky o lištičkách. Když nevyprávěl, měl puštěné rádio a poslouchal povídky. Leželi jsme vedle sebe a poslouchali. Ty příběhy mu evidentně evokovaly hezké chvíle, aby nemyslel na ty těžké, které v životě zažil. Byla to naprosto magická atmosféra.
Milovala jsem ho. Jeho společnost a půdu, kam jsem chodila rabovat a objevovat poklady. Milovala jsem ty prázdniny v Prosetíně. Mezitím jsem dospěla, vystudovala Obchodní akademii v Chrudimi a vrhla se po hlavě do života v Praze, blížilo se mých 20 let.
30. leden 2002 – Byla středa. Jela jsem do TV Nova, kde jsem krátce po maturitě dostala příležitost psát pro tým Radka Johna scénáře pro Áčko. Bylo ráno, svištěla jsem natěšená po D11 a do toho mi volá sestřenka „Evi, děda umřel, právě teď…“ Bylo mu 72 let. když mu bylo 19, komunisti ho i s bratrem a švagry zavřeli do Jáchymova. Přežil tam 2 roky, ostatní z rodiny takové štěstí neměli. Nikdy o tom nevyprávěl, všichni to věděli, ale tiše mlčeli. Nechtěl o tom mluvit, myslel si, že tím bude ubližovat svým blízkým. Občas se prý rozpovídal u piva v hospodě… o rtuti na holé nohy, o tyranizování, o tom, jak ho jeho starší bratr podporoval a držel v naději a zachránil ho, když domluvil, že si může občas zahrát na svou milovanou trumpetu…
Dospěla jsem, přišly i těžké chvíle, ale v porovnání s tím, co zažívali naši předkové jsem měla stokrát chuť řvát „Do prdele, proč si tady stěžujeme?!“
Dnes, 30. leden 2022 – Je mi 40 a dědovi Štefanovi 90! Nejednou jsem vzala kameru a točila… Asi nejvíc moment pro mě bylo, když jsem cestou na výlet slyšela vyprávět svého Františka kamarádvoi historku: „Mati, můj praděda, když byl malý, tak za války našel se svými kamarády pistoli v lese a jednoho omylem zastřelili,“ usmívám se, pyšná, že ho evidentně něco z vyprávění dědy upoutalo, ale že si nemusí přeci vymýšlet, tak ho napomínám. Nedá se přesvědčit, prý je to pravda. Tak se ptáme dědy Štefana, který pravidelně se slzami v očích na naše prosby vypráví a potvrzuje, že František má pravdu, že se to v Bačkově, kde vyrůstal a kudy šla fronta, opravdu stalo…Vypráví o životě za války. O tom, jak ve stohu slámy málem umřeli, pokud by je nezachránil německý voják a postupně všechny nevytáhl. O úkrytech. O poslední minci, kterou ztratil, když šel pro chleba a jeho tatínek ho seřezal. O tom, jak bomba zasáhla jejich dům a museli z Bačkova odejít. Pokračuje vyprávěním ještě o jeho tatínkovi a dědovi, o bitvách v hospodě, kde létaly valašky a zabili mu dědečka. Vypráví, sdílí, opakuje se „Evinko, to byla těžká doba, buďte rádi, že to nepamatujeme,“… „Nepamatujeme, ale zapomínáme, prosím, vyprávěj,…“
A proto to píšu!
Běžte a ptejte se svých rodičů, prarodičů, vezměte kameru, tužku, papír a archivujte!
Napište na Paměť národa příběh pamětníků a pomozte v šíření toho, co nechcete, aby naše děti znaly jenom z pár řádků dějepisu! Řekněte jim, že to bylo před pár lety!
Ano, něco si přeji… pomozte mi prosím sdílet to, co nám všem může připomínat, proč láska, dobro, demokracie, rodina a blahobyt, který žijeme, je důvod k úsměvu. Vypsala jsem sbírku pro Paměť národa. Pozvala jsem je, aby natočili jedny z pamětníků, mého dědu Štefana a babičku Marii Kondášovi.
Chcete mi popřát s květinou v ruce? Podpořte prosím raději Paměť národa!
Link na sbírku ZDE.
Odkaz na video s dědou ke sbírce ZDE.
A tady pár fotek a vzpomínek, protože pro Paměť národa jsem toho u nás dohledala více.
Na fotce můj praděda Josef Pátek se svou rodinou. Byl to otec babičky Jarušky, první hostinský s vlastním řeznictvím v Bratronově a rodinný hrdina, který o všechno, co vybudoval přišel a přesto se o svou velikou rodinu dokázal postarat. Ze Oblastního archivu Zámrsk: Kdo byl Josef Pátek? Typický drobný živnostník podnikající v chudém kraji Železných hor snažící se návštěvníku nabídnout takřka vše kramářským zbožím počínaje, přes řeznické zboží, něco k zakousnutí a občerstvení po večerní zábavu. Byl přesně tím typem člověka, na nichž prezident Masaryk chtěl vybudovat svoji republiku, která potřebovala dvacet let klidu na svůj rozvoj. Byl přesně tím typem člověka, který se v nočních hodinách září 1938 kdy republika bojujíc o své bytí a nebytí volala do zbraně sebral a šel do kasáren v Chrudimi, aby již nad ránem volal „dejte nám zbraně a pustě nás na ně“. Patřil k milionům Čechů, Slováků, Poláků, Maďarů a Němců, které přiměly Adolfa Hitlera sednout ke stolu a doufat, že nebude muset bojovat s armádou odhodlaných. Byl přesně tím typem člověka, který byl trnem v oku okupačním úřadům a lidem okolo Klementa Gottwalda. Následně mu komunisti pod vymyšleným mankem vše zabavili a rodina o vše přišla…
Babička Jaruška (vpravo) se svým dvojčetem Martou (levá z prava) na jedné z rodinných akcí. Určitě se obě tam nahoře dodnes s námi radují na nadále pokračujících rodinných veselých mejdanech.
A také děda Olda a jeho pověstná trumpeta, která ho nejenom zachránila v Jáchymově, ale stala se i jeho živobytím.
Ukázka z Rozsudku jménem republiky, květen 1951. Prastrýc Kozáček v čele skupiny živnostníků, který údajně rozvraceli stát… protože chtěli podnikat.
Záznam z knihy perzekuovaných v šedesátých letech a jedna z mála vzpomínek, kterou máme. Bratr dědy Ladislav, který za něho prý i pracoval, aby vůbec mohl domů poslat dopis. Dával si za vinu, že svého mladšího bratra do tábora dostal. Dědovi Oldovi bylo tenkrát 19 let. Prastrýc Kozáček dostal 25 let a hned po návratu zemřel, jeho švagra J. Rozu zabili a rodině nechtěli dát ani tělo.
Děda Olda a babička Maruška a děda Štefan a mých 15 let… jenom si fakt nepamatuji, kdo tu kytku přinesl, ale na to se jich ptát nebudu, dnes už mám chytřejší otázky.
A kdo může vzpomínat a vyprávět u vás?
Koho budete nominovat vy jako pamětníka pro www.pametnaroda.cz
Tagy:inspirace rodina
Ano, zapomínáme.. Miluji vyprávění mých prarodičů. Člověk se ocitne úplně v jiném světě. Někdy to zní až neuvěřitelně co zažili. Jedna babička z devíti dětí a ještě k tomu bez tatínka, neskutečná chudoba a dřina. Druhá si pamatuje třeba jak za války jako holka vedla jejich koně k odvodu, po válce jim sebrali celé hospodářství.. Někdy mám pocit, že to zanechalo šrámy na celé generace..
Gratuluju, krásné narozeniny….Můj děda mě taky dostal k narozeninám ….
Alice, děkuji za milé přání a doufám, že s dědečkem také slavíte společně!
Vše nejlepší, hlavně zdraví a mír !!!
Maruško, děkuji za přání!
Přeji ke kulatinám pevné zdraví a mnoho úspěchů .
Naďo, moc a moc díky za milé přání!
Krásné vzpomínky
Děkuji za zprávu a třeba inspirují a můžete sepsat do blogu i Vaší rodiny 🙂
Také přeji VŠE NEJLEPŠÍ ke KRÁSNÝM KULATÝM NAROZENINÁM..ať se Vám PLNÍ SNY a PŘÁNÍ 🙂
Oli, moc děkuji za přání!
Evi, krásný narozeninový den. Přeji hodně zdraví, štěstí a mnoho splněných přání.
Jani, to je milé od Vás, moc děkuji!!!