Pustila jsem si v hlavě film, který se jmenuje 5 let zpátky a byla to mega nálož. Čeká mě za nedlouho povídání před publikem. Samozřejmě velkou roli sehrála moje onko story, ale spíše se na to nabalilo tolik věcí, že se mi rozbalil koberec úvah dřívějších. Zobrazily se na něm všechny cesty, které jsem ušla a ty, ze kterých jsem raději zdrhla a vydala se po jiných. Je to hodně dlouhý koberec.
Nechci se vracet někam dál do minulosti svého života. Do období, kdy jsem četla knihy, které mě měly naučit jak k sobě najít cestu a být šťastná? Hledala jsem pořád jednoznačné odpověďi na otázky. Kdybyste tehdy napsali do Google větu “kdo je nejvíc zmatenej na světě”, tak by se Vás zeptal “myslíte tereza schillerová”? Zmatku jsem nerozuměla, ale nalhávala jsem si, že to mám pod kontrolou. Šídlo v pytli neutajíš.
Hledala jsem sama sebe a nebyl to žádný ohňostroj důvtipu. Stejně jsem nic nenašla. To je pochopitelné, protože jsem se vůbec neztratila. Ale proč jsem se i přesto hledala? Proč jsem se nechala strhnout vzorcema chování lidí, kteří sice něco do sebe měli, ale měli hodnoty jinde než já. To je psycho.
Toulala jsem se po záhadné pseudo duchovní cestě, která mě přivedla jen do slepé uličky. Jsem bývalá mistryně světa ztrácení se ve slepých uličkách.
Směju se tomu. Je to pořád lepší, než ten život brát příliš vážně. Smích ulevuje. Skončila jsem i s kariérou záchranářky. Už nikoho zachraňovat nechci. Stejně se to všechno nakonec obrátí proti vám, a jak jsem psala ve svém prvním příspěvku z tohoto roku, tak on o to znásilňování dobrem opravdu nikdo nestojí. Každý má ten svůj svět. Je vlastně zázrak, když proběhne chemie a vy se na některých z cest potkáte s lidmi, kteří mají to fluidum a myslí si to samé o vás. A to mě přivedlo ke vzpomínce na konec léta 2015. Po podání poslední chemoterapie jsem hned po týdnu nastoupila zpět do práce na plný úvazek. Předtím jsem měla upravený režim a během léčby jsem chodila 2-3 týdně, podle toho jak mi bylo blbě. Sedla jsem si k jinému stolu, protože bylo vyhověno moji žádosti přejít na jinou pracovní pozici. Vrátíte se do práce jako vítěz, stále s holou hlavou, po tom pekelným mejdanu, se závislostí na Lexaurinu, s úzkostmi, nespavostí, vnitřní rozpolceností a s pocitem, že jste strašně zranitelní. Už nejste středem pozornosti. Nikoho, kdo si tím neprošel, samozřejmě nenapadne, že naše hlava jede dál a to mega peklo, co se v ní odehrává a co se děje s tělem, je nepřenosná informace zejména pro ty, které to vůbec nezajímá. A věřte mi, že většinu lidí opravdu nezajímá to, že jste v prdeli.
Po tom marastu se ke mně najednou až příliš mnoho lidí otočilo zády. Už mě nepotřebovali. Dříve jevili předstíraný zájem ve snaze využít mé osoby pro sebe. Byl to pořádný kopanec. Ale to je život. I já jsem si zametla před vlastním prahem.
Život po léčbě umí být nejenom krásný, ale také kurva těžký a místy nechutný. Život je vlastně taková dost pestrá koktejlová párty. Nikdy nevíte, čeho se napijete.
Já se za život umím statečně prát. Všechno jsem to nakonec dala a naučila jsem se být vděčná i za všechny nehezký věci, protože bez nich se prostě neposunete dál a nepochopíte nic nového.
A rok 2018? Můj zlomový rok. Díky za něj a za to jak vlastně těžký byl a zároveň velmi úspěšný. Dal mi lekci. Myslím, že už jsem zase o něco více pochopila slovo pokora a význam zdravého sobectví. Kombinace těchto slov je zvláštní. Ono je to všechno vlastně jednoduchý jako žebřík, jen musíte vědět jak to všechno udělat. A jak se z toho nezbláznit.
Rok 2018 mi dokázal, že se pomalu chystám najít odvahu – pozor a teď přijde to slovní spojení, které dneska frčí – vystoupit z té nejvíc komfortní zóny, ve které jsem žila hodně dlouhou dobu. Tento rok bude toho všeho důkazem. Je zvláštní vědět, co chcete a nevědět jak to dopadne. Ale v tom je síla risku a rulety. Něco padne. Možná prohraju, ale umím i vyhrávat.
Závěr tohoto statusu je vlastně tak trochu účet bez vrchního. Ale ten vrchní jsem de facto já. To já si namíchám ten koktejl, jen bohužel nikdy nevím, co mi tam kdo přihodí. Všechno co jsem kdy mohla ovlivnit, nakonec dobře dopadlo. Vždycky. Ale vždycky jsem pro to musela něco udělat.
Tak se těším na to, co ochutnám. Účet prosím!
