Terapie Vám nastavuje zrcadlo sebe sama. Je to tak. Moc jsem toho o sobě neřekla, a přesto jsem se toho o sobě dozvěděla hodně. Bylo to asi poprvé, kdy ze sezení odcházím rozladěná. Rozladěná z toho, co mi bylo řečeno a je pravda? Anebo protože nesouhlasím s tím, co bylo řečeno? Je to zřejmě ten první případ. Někdo mě prokouknul. 😀
Docela se obávám, co bude dál. Doteď jsem odcházela s úlevou a klidem. Nechci se takhle cítit i příště. Je to zkrátka příliš těžké přiznat si ono „něco“. Ještě těžší je ono „něco“ zpracovat a nechat jít. Škodí Vám to. Víte, že Vám to škodí. Ale … Jen ať to odejde. Hrozně moc bych chtěla. A hrozně moc mi to nejde. Nedokážu vrátit zpátky věci, které jsem udělala. Udělat to znovu a jinak.
Pasivita k životu. „Neplačte nad sebou“. Nepláču. Alespoň ne veřejně 😀 Pasivní bohužel jsem. Tak trochu obranný mechanismus. Omlouvám se, ale nešlo to jinak. Nepatřím mezi velké bojovníky a asi ani nikdy nebudu. Co mám tedy dělat. Nemyslela jsem si, že být v životě pasivní je něco špatného. Proč?
Dobře, jak tedy nebýt pasivní? Jak to mám udělat? Tento posun bude opravdu těžký. Teď si vlastně uvědomuji, že je to úkol. A já nevím, jak ho mám splnit. Momentálně se totiž vůbec neposunuji.
,,Začněte tam, kde jste. Použijte to, co používáte. Udělejte to, co udělat můžete.“ (Arthur Ashe)
Obrázek: unsplash.com
Děkuji všem 🙂
Niekedy je ťažké sa premôcť.
Někdy jsme prostě líné a pasivní, ale to období je třeba překonat 🙂
vzdy jsem mela pasivni pristup, naucila jsem si rikat, ze mi to nic dobreho neprinasi, snazim se myslet uz jen pozitivne.
no s tou pasivitou to mám poslední dobou též 🙁