Rodiče mě vychovali pod heslem nejdřív práce a potom zábava. Prostě napřed bych měla mít všechno hotovo a potom si teprve můžu dopřát. Jistě, jsem ráda, že jsem díky jejich výchově dost zodpovědná, disciplinovaná, že věci odevzdávám na čas, doma máme relativně pořádek a tak všelijak dál. Ale taky kvůli tomu dost často zapomínám na sebe. Posledních čtrnáct dní speciálně.
Jeden důvod je, že dneska bohužel není hotovo skoro nikdy. Dřív jsem napsala dopis a čekala dva týdny na odpověď. Dneska když napíšu e-mail, než stačím zavřít schránku, okamžitě dostanu odpověď a musím ještě jednou odpovědět. Vynásobte si to zhruba padesáti e-maily denně. A to je jenom e-mail.
Druhá, podle mě mnohem horší věc je, že každá už skoro hotová aktivita dneska okamžitě nabádá k uvažování, jestli neudělat ještě něco, když už teda máme skoro hotovo a všechno je tak jednoduché – k článku připravit ještě tři boxy a graf, k dokumentu do školy prezentaci, k vanilkovým rohlíčkům a lineckému ještě ty kakaové koule, co včera dělali v televizi. No a takových podobných nápadů a idejí, jak skoro hotovou práci “ještě trochu vylepšit”, jsou asi tisíce.
Myslím, že v neděli jsem konečně zjistila, proč se toho speciálně před Vánocemi nahromadí tolik. Byla jsem shánět stromek, ale u stánku měli ještě spoustu odřezaných větví ze smrčků, kteří jiní lidé potřebovali zkrátit. Fantasticky voněly, a tak mě napadlo: „Z těch by byly parádní dekorace do vázy.“ „Kolik stojí?“ zeptala jsem se. „Naberte si, kolik unesete, jsou zdarma, my to večer vyhazujeme,“ řekl prodavač. Nabrala jsem si jich tolik, že jsem je ani nemohla unést, ačkoliv samozřejmě dobře vím, že doma mám jenom tři vázy a že do nich tolik větví nepotřebuju. Když jsem dorazila domů a větve naaranžovala do váz, zjistila jsem, že voní fakt skvěle, ale vypadá to, no, docela obyčejně. Jako by tomu ještě něco … Co kdybych zajela pro ty stříbrné proužky, co jsem minulý týden viděla v obchodě? Bohužel nezůstalo jen u proužků a dokoupila jsem k nim ještě minidózy na cukroví, že bych nějaké mohla darovat známým. U toho mě napadlo, že když už mám přece hotovo – upečeno, mohla bych zkusit ještě ty koule, ať jim nedávám jenom dva druhy. „Skoro všechno na ně doma mám, akorát po cestě ještě skáknu pro mandle,“ říkala jsem si. No abych to zkrátila. Pro stromek jsem vyrazila v jednu a bylo čtvrt na osm, když jsem doobalovala v kakau poslední koule a otočila se na horu špinavého nádobí.
A v tu chvíli to na mě dolehlo. Najednou jsem měla pocit, že jsem celý víkend strávila jenom prací, která mě v tuhle chvíli už vůbec netěšila, ani mi pořádně nešla (na posledních koulích už to bylo dost vidět, takže jsem je radši hned snědla), a že už prostě nemůžu. Film, na který jsem se chtěla podívat, jsem zase nestihla a knížku, která mi dělá takovou radost, jsem neotevřela celý víkend. A připadala jsem si příšerně vyčerpaná.
V ten moment jsem se rozhodla, že práce, speciálně ta dobrovolně přidělaná, počká. Nechala jsem zbytky kakaa v misce, skořápky od vajíček na lince, plnou kuchyň nádobí, popadané jehličky zapíchané v koberci, oblékla jsem se a šla do kina.
Ne, nestalo se v něm nic zásadního. Jenom mi bylo dobře.
Tak jak by o adventu být mělo. Teda myslím. 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com
