Starý dub
Na starý dub usedne malý ptáček, aby dal odpočinout svým unaveným křídlům. Po chvilce mu v hlavě vyvstane otázka: „Copak tobě nevadí, starý strome, že tu celý život stojíš na jenom místě a z celé Země znáš pouze to, kam dohlédneš?“ Na to se starý dub zamyslí a povídá: „Vždyť jsem strom, mým posláním je trpělivě stát na jednom místě a dávat přírodě kyslík. Bez toho bys ty, malý ptáčku, nemohl existovat a objevovat to, co je pro mě skryté.“ Malému ptáčku tato odpověď nepřišla dostatečná, příliš ji nechápal. „A tebe, starý strome, nikdy nenapadlo, že bys chtěl objevovat svět? Že bys měl křídla a pohybovat se volně po obloze?“ Starý strom se tiše usmál pln laskavosti a ptáčovi pověděl: „A čím bych pak byl, kdybych měl křídla a mohl objevovat svět? Co by mi to přineslo? Jsem strom a nemohu být ničím jiným než tím, kým už jsem. Kdybych tomu tak chtěl, byl bych velice nešťastný a hledal sám sebe tam, kde se nikdy nemohu naleznout. Kdyby takto uvažoval každý strom, nic by na světě nemohlo přežít. Já už jsem dokonalý takový, jaký jsem, a jedině tak mohu být svobodný i bez křídel.“ Malého ptáčka slova starého dubu donutila k přemýšlení: „Létám oblohou kříže krážem, mohu vidět cokoliv chci a zpívám pro radost, díky tomu jsem svobodný. Proč ale lidé nejsou spokojení s tím, jací jsou? Potkávám je, ale oni mě nevnímají, jako by vůbec ani nebyli.. Nezdají se být v míru s tím, jací jsou. Potkávám je, jak se s různými lidmi baví jinak, jak jsou nešťastní a navíc ještě ničí to, co nám všem dává život, ničí přírodu, ničí sebe navzájem, honí se za něčím a vlastně ani neví za čím. Na nic nemají čas. Proč to všechno dělají starý strome? Jsi tak moudrý, určitě znáš odpověď.“ Starý strom si povzdychne a dlouho otálí s odpovědí: „Protože, můj milý ptáčku, vůbec netuší, kdo vlastně jsou, netuší, kde je jejich skutečná podstata. Zapomněli, že jsou živoucí bytosti plné světla. Tím, jak se snaží být čímkoliv, jen ne sami sebou, stávají se nešťastnýi a ztracenými. Snaží se prázdnotu, terou mají uvnitř sebe, zaplnit hmotnými statky, či jinými pozlátky, ale nic je nedokáže uspokojit. Musí si jen vzpomenout, kdo jsou a být tím. Nic víc dělat nemusí, pak budou štastní.“..
