„Musíš tomu věřit,“ je mantra všech esoteriků. Svatý grál učení ovlivněného knihami jako je Tajemství a jeho nesčetnými variacemi. Všechny tyto knihy obsahují esenciální myšlenku, že se vám podaří, cokoli jen budete chtít, budete-li tomu dostatečně silně věřit. Je to ale skutečně tak jednoduché?
Jak těžké je věřit?
Nedávno jsem se bavila s jednou paní, která se mě na mém stánku ptala, jestli léčivé kameny skutečně fungují. Řekla jsem jí, že čím víc jim bude věřit, tím lépe budou fungovat. Ona se zasmála a řekla větu, která mě nakonec inspirovala k napsání tohoto článku: „Kdyby stačilo jenom věřit, tak už jsem dávno vyhrála ve Sportce.“
To mě přimělo k přemýšlení. Pokud víra má skutečně moc měnit realitu (o čemž jsem přesvědčena), jak silná by asi musela taková víra být, aby pohnula pravděpodobností 1 ku 14 milionům? To je 0,0000000714% (ano, sedm desetimiliontin procenta). To by chtělo opravdu neotřesitelné přesvědčení!
A právě to je další kámen úrazu. Ta paní, ostatně stejně jako vy nebo já, nikdy skutečně nevěřila tomu, že vyhraje ve Sportce. Koneckonců – jak málo pravděpodobné to je, jsme si už přečetli. A i když si koupíme tiket, i když sami sebe přesvědčujeme, že to určitě vyjde, vlastně je nám už dopředu jasné, že je to hloupost. Mnohem silněji se ozývá hlas rozumu, hlas pochybností. A kéž by jen při loterii.
Nevěřit je norma
Nevěřit nás učí už od mala. Pochybovat o sobě se tak naučíme snad dříve, než mluvit. „Nelez tam, spadneš. Nezvládneš to, nedokážeš to, nezkoušej to, nemá to cenu…“
A tak nevěříme. Nevěříme si. A náš nejmenší problém je to, že nevěříme, že vyhrajeme ve Sportce. Tam je k tomu vzhledem k pravděpodobnosti alespoň celkem rozumný důvod. Ale my, lidé, jsme se naučili nevěřit raději ničemu. Kdo nic nečeká, není zklamaný, takové je heslo, které nám vštípili už v dětství.
A tak nevěříme, že nám náš vyvolený odepíše na smsku (a proto ji vůbec nenapíšeme). Nevěříme, že získáme vysněnou práci (a tak o ni vůbec nepožádáme). Nevěříme, že uspějeme, nevěříme, že se nám něco podaří, nevěříme, že budeme šťastní a za vším pořád hledáme nějaké „ale“ (a kdo hledá, ten pochopitelně najde).
Nevěříme vlastně ani v dobro a tak dnes a denně slyším od lidí, jak nemá smysl být dobrý, protože hodní lidé to mají těžší a vyhrají vždy jen gauneři.
Do této atmosféry nevíry a nedůvěry v sebe sama přilétla myšlenka knihy Tajemství jako zjevení. Začali jsme se učit věřit, začali jsme se učit, jak změnit svůj život k lepšímu. Jenomže dost lidí tu myšlenku uchopilo za špatný konec.
Jenom věřit nestačí
„Stačí jen věřit a ono se to stane.“ Kolikrát jste to četli? Slyšeli? Pokoušeli se to namluvit sami sobě? A kolikrát jste se pak zklamali?
Ono totiž nejde jen věřit a pak čekat na zázrak. Víra je důležitá, jistě. Ale není jediná. „Musíš věřit, abys uspěl“ je totéž jako říct „musíš dýchat, abys žil.“ Je to pravda, protože bez dýchání zemřeme. Ale kromě dýchání potřebujeme také jíst a pít. Potřebujeme taky spát a být v teple. No, a aby ten život za něco stál, tak i lásku, pohodlí, bezpečí.
Aby se tedy v našem životě stalo to, po čem toužíme, v co věříme, musíme pro to také něco udělat. Zkoušet. Snažit se. Hledat nové cesty, nová řešení, nové způsoby. Ale taky selhávat a učit se z vlastních chyb.
Je hezké věřit, že najdete zlatý poklad. Jenže dokud nevezmete do ruky lopatu a nezačnete kopat, je celá slavná síla myšlenky bezcenná.
Následuj své srdce a vezmi situaci do vlastních rukou
Teď trochu zdánlivě odbočím. Před časem jsem si vykládala andělské karty na své podnikání. Chtěla jsem vytáhnout jen jednu, ale k ní se zachytila druhá. Otočila jsem tedy obě. A každá karta říkala přesný opak.
„Následuj své srdce“ mě vybízela, abych věřila a vše dala do rukou Vesmíru, který se o to postará. Vše se stane, jak má, není třeba nic dělat.
„Vezmi situaci do vlastních rukou“, jak je poznat již podle názvu, mi říkala opak. Zapři svoje síly a udělej pro to maximum.
Dlouho jsem to nemohla pochopit. Až později mi to došlo. Ty karty nejsou v rozporu. Naopak. Aby náš život skutečně fungoval tak, abychom byli šťastní, je třeba špetka od obého. Meditovat na obláčku a s vírou čekat na pečené holuby je stejná hloupost, jako dřít do úmoru a nevěřit, že kdy bude líp.
Zároveň je nutné si občas uvědomit, že náš úspěch se neskládá jen ze síly naší víry, ale z mnoha dalších faktorů – talentu, připravenosti nebo i z vhodné volby cíle. A taky nesmíme zapomenout, že na světě je sedm miliard duší, z nichž každá v něco věří a ne vždycky jsou tyto dvě představy v souladu.
Nepřeceňujme proto sílu víry. Věřit v sebe, svou představu života, ve splnění svého snu, je určitě skvělý základ pro to, aby se vám to podařilo. Jenom věřit ale rozhodně nestačí.
A na závěr něco na zasmání (a zamyšlení)
Na moři ztroskotá loď, všichni zahynou, jen jediný muž se drží trosek a modlí se. Za několik hodin k němu připluje rybářská loď a chce mu pomoci. „Ne, nechte mě, věřím, že mě Bůh zachrání,“ řekne na to muž.
Rybáři tedy odplují a muž se dál modlí. Za chvíli kolem pluje jachta, ale muž opět odmítne a řekne: „Nechte mě, věřím, že mě Bůh zachrání.“
Pak přiletí helikoptéra, ze které mu hodí lano. Muž se ho ale odmítne chytit se slovy: „Nechte mě, věřím, že mě Bůh zachrání.“
Nakonec mu dojdou síly a utopí se. Když přijde do nebe, ptá se Boha: „Bože, já se tolik modlil, tolik jsem věřil! Tak proč jsi mě nezachránil?“
„A co bys ještě chtěl? Vždyť jsem ti poslal dvě lodě a helikoptéru!“
Líbil se vám článek? Tak ho sdílejte se svými přáteli 🙂 Více článků ode mě najdete na Angelumlucis.cz v sekci “blog”.
