Kouzla v našem světě opravdu existují.
A vy jste těmi, kdo jim můžete jít směle naproti.
Prozření. Krásné slovo, ještě krásnějšího obsahu. Ale cesta k němu bývá mnohdy zdlouhavá a trnitá. Stojí však za to se po ní vydat. Člověk vlastně neví, co ho na konci čeká. Netuší předem, jak dosažený cíl pojmenuje. Ale náhle ucítí, že je jinde. Rozhlíží se a žasne. Nevěří. Mysl těká a srdce burácí. Ano, jsem tu. Došel jsem k cíli. K sobě.
Onehdy jsem sledovala film Tajemství. Pro mou duši to byl blesk z čistého nebe. Neopakovatelný zážitek z prvního zhlédnutí. Neuvěřitelná síla. Neopakovatelné kouzlo té pravdy, z níž se zrodilo poznání. Vše ke mně doléhalo zvolna, ale velmi naléhavě. Bušilo na má vnitřní dvířka a budilo ze spaní srdeční čakru. Probouzení bylo pomalé, místy jsem upadala do spánku a znovu otevírala oči. Tak to šlo měsíce, aby se vše plnou silou dostalo na povrch počátkem tohoto roku.
Psal se 17. leden 2013 a já se řítila poměrně velkou rychlostí na pohotovost interní ambulance. To, co se ten večer stalo, mě vehnalo do spárů obav ze smrti. Už delší dobu jsem se necítila dobře. Kolem srdce jsem často cítila tíseň a svírání, ale vše jsem připisovala událostem, souvisejícím s rozvodem a novým způsobem života. Již jsem s dětmi žila pár let sama, ale stín mého bývalého manžela mi stále znepříjemňoval dny. V jeho životě totiž nenastalo vnitřní oddělení od toho mého, stále se námi nějak zabýval a nehodlal od svého počínání upustit. Necítila jsem se svobodně a na prsou mi trvale ležel balvan obav z nového dne. Vše vyvrcholilo v okamžiku, kdy jsem doma zanechala téměř spící děti a jela si vybojovat holý život.
—-
„Váš krevní tlak se silně vymyká normálu, to jste jela autem sama?“ zaznělo z úst lékařky.
„Ano, jela,“ řekla jsem polohlasem.
„Hmm, skvělé,“ řekla ironicky. „Příště to zase nechte takto vyhrotit. Je výborný nápad hledat pomoc v jedenáct večer, když už je vám špatně několik týdnů,“ dodala má ošetřovatelka přísně, s mírným opovržením ve tváři.
„Spolkněte tabletu a budeme čekat, jestli to půjde dolů. Pak dostanete léky a začnete je denně užívat. A za týden nasadíme Holtera,“ dokončila svou řeč.
Tehdy jsem nevěděla, o čem mluví, ale vše jsem poslušně vykonala. Dostavila jsem se do nemocnice o týden později a podstoupila test. Nebudu se rozepisovat o tom, jaké bylo, budit se každou hodinu zvukem přístroje. Důležitý okamžik nastal sdělením, že se tlak po lécích usadil v obvyklých hodnotách. Pro někoho možná povzbudivé tvrzení, pro mě ne až tak docela. Nastal mezník v mém životě. Nechtěla jsem se smířit s tím, že se stanu doživotním otrokem pilulek, ale pánem situace a tvůrcem svého života.
Mé hledání začalo u rozpomínání se na doby, kdy jsem už leccos zkoušela měnit. Vydala jsem se až do období před krizí svého manželství, vlastně jsem se nakonec ocitla v dobách středoškolských. Věděla jsem už tehdy, že jsem nevyrovnaná bytost, plná obav a úzkostí. Žila jsem svým věčným Až. Až dostuduju, tak… Až budu vdaná, tak… Až budu mít děti, tak… Až nastoupím do práce, tak… Moje Až mě zcela ovládlo. Stalo se konečnou stanicí v zemi téhož jména. Stalo se příslibem lepších časů i výmluvou pro stávající marasmus a neklid. Přechodný klid mi mé Až sice dodalo, ale šlo spíše o minuty než hodiny, či měsíce a roky. Postupně mi docházelo, že žít budoucími očekáváními mi tolik potřebnou harmonii zcela jistě nepřinese, ale na změny jsem neměla sílu, odhodlání ani odvahu. Vše tedy ustrnulo na konstatování, že věci v pořádku nejsou. Tím to ale tehdy skončilo. Na mnoho dalších let.
Po mé záležitosti s vysokým krevním tlakem jsem musela tedy zákonitě navázat na vědomosti, jež jsem už tehdy začala sbírat, vracet se k dávno zaprášeným knihám, otevřít řadu videí, přečíst nové publikace a především…. Především naslouchat hlasu svého srdce, zavaleného vlastními nánosy negativismu, nedůvěry a nelásky k sobě. Můj život nebyl zatížený jen tím, co jsem řešila ve své rodině či v zaměstnání, ale i ne úplně slibným vývojem mého vztahu s novým přítelem. Veškeré mé počínání se stále míjelo účinkem a jen mě více a více sráželo k zemi. Pocit beznaděje sílil.
Z popela jsem se zvedala pozvolna. Po pár dnech nadšení jsem se ocitla obličejem v prachu neschopnosti pohnout se dál. Radost se střídala s propady opět až na dno. Bylo to frustrující, ale něco mi říkalo, že pokud toto období překonám, nakonec světu poděkuji za všechny kopance. Tuto větu jsem si vypůjčila z úst paní Matoušové, ale je přesná a pravdivá. Plně ji chápu a sdílím. Nebylo to ovšem otázkou týdnů, ale místy i krušných měsíců vlastního hrabání se z pod laviny zkostnatělých návyků a stereotypů. A překonávání nechuti vůbec začít a od něčeho se odpíchnout. Motivace mi ale zabránila neustrnout. Vidina něčeho lepšího, četba příběhů lidí, co dokázali neuvěřitelné věci; toto vše mě hnalo stále dál a výš.
Jak jsem předeslala, vrhla jsem se do studia knih, které mi přišly pod ruku. Intuitivně jsem sahala do polic a téměř pokaždé jsem po přečtení mohla říci to spásné „aha“. Hledala jsem svůj talent, obracela se na lidi, kteří byli třeba jen o krok přede mnou, a učila se od těch nejlepších. Věděla jsem totiž, že spolu se změnou postojů chci změnit i svou neutěšenou finanční situaci. Stát se nezávislou. Byl to motor, jehož nádrž jsem denně plnila novými vědomostmi, novými setkáními s inspirujícími lidmi. Přicházeli mi do cesty vždy ti praví, co mě třeba jen jednou větou postrčili zase o kousek dopředu. Přesto docházelo ke chvílím propadu, ale stávaly se čím dál kratšími a mělčími. Stačilo se zamyslet a hned jsem zjistila, že se jazýčky mých vah opět srovnaly. Cítila jsem velký příliv energie a pomalu se mé získané návyky ukotvovaly v nové realitě. Pochopila jsem, že tvořím a že mohu dokázat cokoli, když budu s nezlomnou silou a vírou kráčet po cestě, jež se mi ukázala jako jediná správná.
Do pár řádků nelze vložit vše. Ale nabytá jistota, že to, co vysílám, se mi vrací, se stala novým poznáním na mé cestě prozření. A tak postupně přišly i mé první webové stránky, neboť jsem došla k názoru, že jako učitelka češtiny mohu dát i ostatním to, co zatím zůstávalo uvězněno pouze za zdmi jedné malé venkovské školy.
Pochopila jsem navíc ještě další souvislosti. Mohu dát ze sebe mnohem více, než je ohraničeno spojením „jazykové služby“. Mohu dát sebe svou osobnost. Mohu dát i své srdce a neubude mi z něj ani kousek, naopak cítím, jak se novým dáváním opět plní. Mohu dát to, co jsem získala, když jsem hledala sebelásku, sebeúctu a svou hodnotu. Každý jsme totiž neopakovatelnou bytostí a každý máme talent, jejž objevíme, když se o to pokusíme. Prvním krokem je nalezení odvahy. Jde ale zároveň o ten nejtěžší okamžik. Člověk se musí rozhodnout na základě jednoho pravdivého rčení – Kdo nechce, hledá důvod. Kdo chce, hledá způsob. Zkuste se přidat na stranu těch, kdo chtějí. Na konci se nestačíte divit zázrakům, jichž byste se nikdy předtím nenadáli. Spatříte věci, které jste před tím neviděli a ocitnete se v místech, která jste zatím bez zájmu míjeli. Kouzla v našem světě opravdu existují. A vy jste těmi, kdo jim můžete jít směle naproti. Jediná omezení si dáváte vy sami. Když tuto skutečnost pochopíte, jste na cestě k sobě. Je to ta nejkrásnější pouť a chutná sladce. Držím vám palce.
Zdroj foto:Pixabay.com
