„Jsem sexy, jsem sexy, jsem sexy… Vážně mi to opakování pomůže, abych si víc věřila?“ vyslovím své pochybnosti nahlas.
„Ale jistě. Uvidíte, že z vás těch pár slov udělá novou ženu,“ lektor se tváří přesvědčivě.
Kdybych jen tušila, co mě čeká, nikdy bych si kurz neobjednala. Ale v tu chvíli jsem řešila jen, že jsem dala za lekce spoustu peněz a že bych neměla zpochybňovat autoritu našeho učitele svým brbláním…
„Jak jsem říkal – stačí dvacet jedna dní pilného opakování a budete si věřit jako nikdy před tím,“ dodá ještě guru a povzbudivě se usměje. Dívám se na jeho bříško nacpané do kalhot o číslo menších, než by potřeboval, a napadne mě, jakou mantru si asi opakuje on…
„Jsem sexy, jsem sexy, jsem sexy…,“ memoruji znovu a znovu. Zatím to nefunguje. V zrcadle vidím nenamalovanou holku s pár kily navíc, kruhama pod očima a rozčepýřenými vlasy. Žádný zázrak se nestal… Třeba zítra.
„Jsem sexy, jsem sexy, jsem sexy…,“ drmolím večer v posteli a bojím se usnout, aby to ráno nebylo stejné.
Za pár dní mě čeká první rande po letech. Chci být krásná a okouzlující, až mě Lukáš poprvé uvidí. Jeho profil na seznamce „No photo“ mě dostal do kolen. Vyjadřuje se jako Cyrano z Bergeracu, píše mi básničky a hrozně ho baví historický šerm. Miluje svou maminku, často jí pomáhá, ale pozor – nebydlí s ní! Jsem hrozně zvědavá, jak vypadá. Určitě jako Adonis…
„Jsem sexy, jsem sexy, jsem sexy…,“ přeříkávám v kabince obchodního domu a snažím se narvat do oblečení, které by odpovídalo mé nové identitě. Je to marné. Ve všem si připadám jako svačinářka. Co si jen počnu? Už za tři dny je den D.
Ráno v autobuse říkám řidiči: „Jsem sexy ….“
Ušklíbne se a procedí: „Náročný den, slečinko? Kam to bude?“
Nezabírá to! Rozhodla jsem se věci trochu pomoci a zamířila do obuvi. Budu sexy díky botám! Zkouším si nejvyšší páskové střevíčky, jaké jsem kdy měla na sobě. Mé nohy vypadají báječně. Jsou o kilometr delší, štíhlejší a až přidám silonky, bude ze mě bohyně na chůdách. Konečně!
Je tu den D. Oblékám si nové šaty, líčím se, češu a hlavně obouvám nové botičky.
„Jsem sexy, jsem sexy, jsem sexy…,“ opakuji si a snažím se rozvlnit boky. Bohužel ve výsledku spíš klopýtám městem. Podpatky mi moc prostoru pro kreativitu nedávají. Víceméně bojuji o udržení stability.
Vystoupím z autobusu a hned za prvním rohem si zvrtnu nohu tak nešťastně, že mi praskne pásek na střevíčku. Snažím se ho vmáčknout zpátky, ale výhružně se odchlipuje od podrážky a odmítá se vrátit. Mé boky se přestávají definitivně vlnit a pohled ztrácí jiskru, přesto se nevzdávám: „Jsem sexy, jsem sexy, jsem sexy…,“ přidávám do kroku. Ať aspoň dojdu včas…
Kousek od cíle mi zajede kramflek do kanálu. Noha však pokračuje v pohybu a snaží se dokončit krok. Ve chvilce upadnu. Když se znovu postavím, je noha mnohem volnější než byla před tím. Podívám se dolů. Utržená je celá levá polovina střevíčku a rozparek sukně se posunul až na stehno. Vypadá to, že mi botu roztrhal pes a ze švů sukně trčí nitě. Co to dneska šijou za šunty? Takhle přece nemůžu na první rande….
„Teď jsi teda sexy, sexy, sexy…,“ zní mi v hlavě posměšně. Obrovské oko míří vzhůru černou punčochou. Má mise končí. Hledám mobil – musím zrušit schůzku. Je ze mě socka. Už vůbec nejsem krásnou sexy bohyní. Jsem trapná drbanka s botama, co jí sotva drží na nohou, s okem na punčoše, rozparkem, za který by se nestyděla jedině prostitutka, a navíc jdu pozdě. Šlus. Pojedu domů, zalezu si někam s knížkou a kašlu na všechno.
Stojím před kavárnou u stolků, kde si dává pár chlápků pivo na stojáka a pilně zaplňují uvnitř zapovězené popelníky. Jeden z nich mě sjede pohrdavým pohledem. Tak uznávám, že od pasu dolů vypadám hrozně. To by se nemohl dívat nahoru? Tam jsem „sexy“. Jsem sexy, jsem sexy, jsem sexy… Jen jsem dokončila poslední myšlenku, proletěl kolem holub a upustil neuvěřitelně velký lívanec na moji pečlivě vybranou halenku. Půlku jeho exkrementu mám ve výstřihu a druhou na oblečení. No fuj!
Pokládám si kabelku na stolek a zuřivě hledám kapesníky. Pokouším se tu hrůzu utřít, ale moc mi to nejde. Jen jedna věc se vydařila – všichni ti chlapi před kavárnou teď zírají na můj výstřih a sledují, jak se snažím vyčistit bílou mazlavou věc z oblečení.
„Nechcete pomoct, slečinko?“ ozve se z pléna.
„Já bych vám moc rád asistoval… Stará říká, že umím moc hezky utírat,“ kasá se jiný hlas.
„…třeba nádobí,“ dodává s chechtotem další.
„Ne, ne, díky, pánové,“ řeknu a otočím se k publiku zády. Nejde to vůbec dolů. A ten smrad! Musím konečně najít telefon a schůzku zrušit. Otočím se a chci sáhnout do kabelky pro mobil. Kabelka ale na svém místě není. Dívám se na druhý stolek, dolů na zem, ale nic. Někdo mi ukradl kabelku!
Zvednu zrak ke křiklounům a chci se zeptat, jestli něco neviděli, a zjistím, že mou kabelku třímá jeden z nich.
„Vraťte mi ji,“ vrhám se vstříc drzounovi, co s mým nákladem nebezpečně kývá do stran.
„Dám vám ji, až si s námi dáte panáka,“ směje se.
„Já si nemůžu dát panáka, já pospíchám…“
„Jééé, chlapi, slečna má naspěch. Kam asi?“
„Dejte mi tu kabelku. Mám schůzku a už teď jdu pozdě…“
„A že jste se na to teda vyfikla,“ chechtá se chlápek a přejíždí očima od mé špinavé halenky k roztrhané sukni, silonkám až k rozcupované botě, „Fí ha! To je dneska nějaká móda?“
„Myslím, že jste chtěl té slečně vrátit její kabelku,“ ozve se rozhodný hlas za zády onoho chmatáka.
„Nechtěl,“ chlápek se otočí k narušiteli. Za ním stojí mladík v mušketýrském klobouku. Vypadá jako komparzista z filmu o třech mušketýrech.
„Chtěl…,“ zopakuje mladík a zcela nemušketýrsky ubalí chlápkovi jednu pěstí. Využije momentu překvapení, sebere kabelku, chytí mě za ruku a než se naděju, běžíme ulicí k prvním otevřeným dveřím. Když za námi těžce zapadnou, zjistím, že mi při běhu praskla i druhá bota…
„Běží za námi?“ zeptám se.
„Je to divný, ale ne. Asi byli líní,“ konstatuje můj zachránce, když nakoukne do škvíry pootevřených dveří.
„Měla bych ti poděkovat, že jsi se tam tak objevil a pomohl mi. Sama bych se jich hned tak nezbavila.“
„To nic. Původně jsem šel ven telefonovat, ale vypadalo to, že tohle je urgentnější…“
„Aha, tak to se nenech zdržovat a volej,“ řeknu velkoryse a snažím se doskákat k lavičce na konci průchodu. Musím ty boty sundat. Jediné, co na nich ještě drží, jsou pásky kolem kotníků. Zbytek je totálně rozložený. Slovo „sexy“ je jen minulost. Teď bych mohla opakovat jen „Jsem v pr..li, jsem v pr…li,“ ale to není pozitivní, takže se to jako mantra vůbec nehodí.
„Promiň, měl jsem v té vinárně mít schůzku s moc prima holkou, ale asi si to rozmyslela, nebo viděla můj kostým a zdrhla,“ usměje se mušketýr smutně, „Možná obojí. Znám ji jen přes internet, ale myslel jsem, že si budeme rozumět.“
„To není možné, že by utekla. Já mít rande s takovým bezva klukem, tak dorazím určitě…,“ nebo taky ne, dojde mi. To nemůže být Lukáš! Určitě ne. Já vím, že říkal, že šermuje, ale jedna věc šerm a druhá zastydnout v 17. století a myslet si, že jsem mušketýr. Projede mi hlavou myšlenka, že si okamžitě musím ztlumit telefon a hned potom prchnout, jak jen mi bosé nohy dovolí. Jak já se tak radovala, že už nebydlí s maminkou a on je to cvok, kterého mamka vyhodila z baráku.
„Nic mi do toho není, ale jak často nosíš tohle oblečení?“ zeptám se opatrně a snažím se vypadat, že o nic nejde, že takových lidí potkávám fůry a ve volných chvílích si dělám takový malý průzkum výskytu mušketýrských oblečků v populaci.
„Nebudeš tomu věřit, ale já takhle normálně mezi lidi fakt nechodím a na první schůzku už vůbec ne,“ začne Lukáš, „Jenže moje máma dělá v důchoďáku a já tam občas ve svým volnu vypomáhám. No a dneska měli maškarní – proto ten kostým. Bohužel mi někdo polil moje civilní šaty polívkou a už nebyla šance obstarat něco jiného. Tak mi přišlo lepší jít v masce než umaštěnej a s nudlema na šatech…“ podívá se na mě a já si všimnu jeho očí barvy čokolády.
Přejedu pohledem svoje boty, silonky sukni a upatlanou halenku, „Jo, tak tomu rozumím… Někdy je prostě den blbec.“
„Náhodou, ti to sluší. Je to takový…,“ zamyslí se a nakloní hlavu, „takový sexy.“
Zčervenám. Tak ono se to splnilo! Jsem vážně sexy! Jen jsem netušila, jak krkolomnou cestou se k tomu dostanu…
A aby toho nebylo málo, mušketýr vstane a vytáhne telefon, „Jaký máš číslo bot? Jestli chvilku počkáš, než zavolám té slečně, došel bych ti tady do tržnice koupit tenisky, ať máš v čem jet domů…“
Obrátím se na svého zachránce: „Nikam nevolej, Lukáši, myslím, že ta holka přišla, jen se ještě nedostala k tomu, aby ti řekla, že ti to taky moc sluší…,“ zasměju se a vytáhnu z kabelky malou červenou knížku veršů – naše poznávací znamení.
