Když se řekne slovo SEBELÁSKA, tak se mnoha lidem, a já nejsem výjimka, spojí se jménem Lucie Kolaříková. Ani trochu se tomu nedivím. Lucka svůj život doslova zasvětila tomuto tématu a pro stovky žen je inspirací na cestě k sobě.
Začala mi přicházet intenzivní myšlenka udělat s Luckou rozhovor. Zeptat se jí na Lucku, ne na terapeutku a průvodkyni, nebo na sebelásku jako takovou, ale na Lucii a její vztah k sobě. Její temná údolí a bolístky na duši.
Věřím, že není třeba Lucku představovat, ale pár slov k ní napíšu. Poznala jsem ji před několika lety skrze její texty na internetu a jako tvář, která se objevovala na Facebookové stránce Mám se ráda (Ženy ženám). Párkrát jsem si ji pustila na nějakém webináři a moc se mi líbila.
Působila na mě zemsky a že to má v hlavě docela dobře srovnané.
Objednala jsem si její knihu a pár stránek jsem přečetla. Přiznávám se bez mučení, že celou ne. Nikoli kvůli obsahu, ale mému času. Pak jsem prošla kurzem, který Lucka vedla s Alicí Kirš. Bylo v něm mnoho věcí, které jsem znala a i sama praktikovala, ale také dost věcí, které byly pro mě nové.
Pak přišla chvíle, kdy v kurzu narazilo moje ego. Obě holky byly bezdětné a já jsem měla v tu dobu 4 děti, z toho dvě nevlastní. Udělat si čas na sebe? Se asi zbláznily! Vždyť to skoro není možné, čas pro sebe si musím doslova krást nebo to přizpůsobit, ale nejsem potom nikdy sama. Jízlivě jsem se usmála a říkala jsem si „pokecáme děvčata, až budete mít děti.“ Budou koukat, že to není tak samozřejmé, jak to tenkrát podávaly.
Píše se rok 2019, Lucka má nádhernou holčičku a v pár jejích statusech jsem si všimla, že někde zmiňovala to, co jsem si já říkala před časem. Že s dítětem je všechno jinak a že některé věci sama přehodnotila.
A to byl přesně ten okamžik, kdy se začala probouzet má touha po rozhovoru.
Věřím, že když ženy sdílí otevřeně své bolístky, pocity a příběhy, je to pro druhé ženy velmi léčivé. Přináší jim to smíření se svým životem a sebou samými. Proto i tento rozhovor bude zaměřený na bolístky a jejich opečování.
Kdo je Lucie Kolaříková?
O osobní rozvoj se zajímá dvacet let. Vystudovala psychologii a naučila se meditovat v klášterech v Thajsku a ve Vietnamu. Také si udělala koučovací výcviky. Prošla nejrůznějšími spirituálními a tantrickými semináři v ČR a zahraničí. Učila se pracovat s energií, intuicí, myslí a tělem. Od roku 2002 pracuje s lidmi individuálně i ve skupinách.
Hezky se uveleb a začti se do našeho rozhovoru. Věřím, že ti bude inspirací pro tvůj život.
Lucko, moje první otázka je osobní, ale nedá mi to se nezeptat. Máš ještě někdy stavy, kdy se vytratí naděje z tvé mysli a máš pocit, že už nemůžeš dál? Nebo už jsi za ta léta osobního seberozvoje jinde a žádné bolístky se už neobjevují? Pokud se objevují, můžeš se s námi o nějakou podělit a také o způsob, jak jsi samu sebe opečovala?
Pořád znám těžké chvíle, pocit, že nemám odkud brát, že to nedám. Tedy opravím se, od narození dcery to znám mnohem líp, než dřív. Skoro pokaždé ten pocit přijde den před a během menstruace, po porodu jsem zjistila, co je pořádný PMS a únava při menstruaci. Výzvou bývá, abych si uvědomila, že opět bleskově utekly 4 týdny a mám “jen měsíčky” a nemusím panikařit kvůli té hromadě náhlých špatných pocitů. Když už mi to dojde, tak je to dobré, zpomalím, využiji každou příležitost k vypnutí, v noci přestanu pracovat a spím. Už mám vypozorované, že každá beznaděj je z toho, že je toho teď a tady moc a já nemám teď a tady zdroje, abych ty požadavky pokryla.
Špatných pocitů mám mnohem víc než dřív, rozhoupaly se mi od porodu emoce a zažívám občas horskou dráhu. Vím, že je to z únavy a neustálých požadavků. Takže si ulehčuji situaci třeba tím, že na sebe nevyvíjím tlak být v pohodě a milá. I když se mi často nelíbí, jak reaguji, tak se neviním, ale mám pro sebe pochopení, vedu utěšující vnitřní rozhovory a dlouhodobě si vymezuji kousek po kousku víc prostoru pro sebe, ať dočerpám a jsem přirozeně v pohodě. A poslední měsíce už to naštěstí jde a mám párkrát týdně 3 hodiny jen pro sebe a na mé náladě je to ohromně znát.
Podotýkám, že pracuji nadále hlavně v noci a nově získaný volný čas přes den využívám jen na masáže, jógu, koukání do vln, knížku, procházku. Nic na světě by mě teď nepřimělo jít v tom posvátném čase mýt nádobí nebo odpovídat na emaily. Domácí práce dělám společně s dcerou a meditace, články a mailingy vznikají v noci. Musela jsem si to jasně nastavit a hlídám si to. Sama před sebou.
Jinde jsem dnes asi v tom, že se mi častěji daří svoje špatné pocity a nálady včas identifikovat a hezky se opečovat, abych nespustila sebedestruktivní rozhovory typu “seš úplně pitomá”, ale naskočila do těch laskavých“Luci, to bude dobrý, teď to neřeš, atd.”. Pro mě seberozvoj není cesta k bezbolestnému životu, ale spíš se učím, jak se z výzev a bolesti učit a jak to hezky integrovat do svého života. Už jsem se vzdala svých představ, že to jednou bude úplně bez mráčků.
Máš holčičku, mimochodem je nádherná, změnilo se něco v tvém životě, co sis před ní myslela, že se s dítětem určitě nezmění? V čem je jiný život bez dítěte a v čem s dítětem? A neptám se tě teď úplně na ty pozitivní prožitky. Ale i to samozřejmě můžeš popsat.
Nepamatuji si na konkrétní představy, jak co bude, až se narodí. Vzpomínám si spíš na úvahy o tom, jak to budu dělat, abych nás uživila, co budu dělat, když se mi narodí nemocné dítě, plačtivé dítě, postižené? Ne že bych tohle očekávala, ale spíš jsem připouštěla i tyto varianty. Protože mi život už často ukázal, že si předem můžu sice něco přát, ale dostanu klidně něco jiného. Ani toto těhotenství nebyl naplněný sen, ke kterému bych roky směřovala.
Naopak, být bez partnera, samoživitelka a mít tátu dítěte na druhé straně zeměkoule, to bylo jako by si ze mě život chtěl vystřelit. Takže když se mi narodila zdravá, nádherná holčička, která dobře spala a od první chvíle skvěle spolupracovala, bylo to nade všechna očekávání. S ní mám často pocit, že mi ji dal život za odměnu. A nakonec i situaci, že jsem s ní sama a mohla jsem se naplno v prvních letech ponořit do mateřství a neřešit roli partnerky. Prostě tohle mi život nadělil a já mu děkuji.
Jinak dál mě napadá, že jsem nečekala, že se mi už v těhotenství tak pročistí okruh kamarádek. Netušila jsem, že po určité období fakt nebudu mít ani minutu času pro sebe, že se nenajím, neumyju, nevyspím. Nenapadlo mě, že jediný pracovní čas budu mít v noci. Nenapadlo mě, že nebudu ani trochu nad věcí, že budu tak moc milovat, a že budu denně dojatá, vystrašená, nebo rozpolcená. A nedokázala jsem si představit, jak to vypadá, když mi přestane fungovat hlava.
Těžký mi ještě připadá ten kolotoč, časté změny, být bdělá, i když jsem úplně hotová. Je to prostě služba, full time job v pravém slova smyslu. Ráda bych víc lenošila, nebo dělala něco smysluplného místo placatění u bazénu, na hřišti apod. Ale jak dcera roste a proměňuje se to, vidím už teď v jejích dvou letech, že to není navždy.
A zároveň vedle toho stejně intenzivně zažívám vděčnost a fascinaci z řady nových super schopností, velkou motivaci žít a fungovat.
Napadá mě otázka k tvému osobnímu rozvoji. Jaká událost nebo pocity, tě zavedly k práci na sobě? Prošla jsi mnoho kurzů a seminářů osobního rozvoje. Mě by zajímalo, jestli jsi je navštěvovala i kvůli sobě, nebo jen proto, abys pak mohla vést ženy.
Věci pod povrchem jsem vnímala už v dětství, asi ve 14 letech mě poprvé napadlo, že bych ráda studovala psychologii a dozvěděla se víc o lidské duši. Důvodem byly konflikty mezi mými rodiči a touha mít nějaké nástroje, jak se dají řešit bezvýchodné situace v komunikaci. Ve 20 letech jsem se dostala na Univerzitu v Regensburgu a odešla jsem proto žít a studovat do Německa.
Bylo to až moc silné období, své studium jsem milovala a prožívala v každé buňce a zároveň pobyt v jiné zemi a studium v cizím jazyce mi bořily mé dosavadní hodnotové systémy a identitu, takže mě to tam dost rozsekalo. Prošla jsem tam radikální proměnou z poslušné holky, která čeká na zadání, pochvalu, či trest, v sebevědomou ženu, co se učí říkat své názory, přijímá, že je jí také nasloucháno a řídí si svůj život sama.
Tak je to pro ženy v Německu s vyšším vzděláním normální. Došla jsem tam přes panické ataky. A kvůli nim jsem začala vést ty své láskyplné dialogy, mluvit se svým strachem a dávat lásku vnitřnímu dítěti. A tohle je obsah mé dnešní tvorby, jsou témata, která mi asi budou dávat smysl už navždy, protože vznikala v době, kdy jsem právě umírala a nově se rodila. Následovaly taky odborné výcviky, ale i účast na seminářích, cesty do Asie a meditační pobyty v klášterech.
A zmiňuji to všechno proto, že takhle běžel můj osobní rozvoj jak v životě, tak odborně/pracovně. Společně a propojeně. Do roku 2010 jsem dělala tréninky ve firemním prostředí, které mě dost sužovalo, ale hodně jsem se tam naučila pracovat s konfliktními lidmi. Během toho jsem objevila své léčitelské schopnosti, pracovala jsem s Reiki a dalšími energiemi a na nějakou dobu mě to úplně pohltilo. Díky mým učitelům, jako jsou třeba Sugandho nebo Alan Lowen, jsem pochopila, že chci u lidí podporovat hlubší osobní rozvoj, kde můžu využít všechen svůj potenciál a znalosti a lidi si sáhnou víc do hloubky.
V roce 2011 si pak zcela jednoznačně řeklo o pozornost téma sebelásky, ke kterému jsem začala vést komorní semináře, na kterých dnes bývá už tak 80 žen. Hned následovala první verze Školy sebelásky, snad první online osobně rozvojový produkt na českém trhu. Rok na to jsme ji s Alicí Kirš přetočily do atraktivnější podoby a Škola sebelásky běžela pár let pod hlavičkou Ženy ženám. Napsala jsem Učebnici sebelásky a natočila na 30 meditací k sebelásce, které jsou součástí mých různých online programů. Vedu silné dvoudílné Léčení vnitřního dítěte. A při té vší práci jsem se stále hodně učila, nikdy nebylo moje učení a učení druhých oddělené.
V projektu Ženy ženám začala má práce pro ženy. Což nebyl můj záměr, pracovala jsem do té doby pro ženy i muže a některé moje semináře jsou pro muže otevřené. Ale dnes mi to vyhovuje, že mám hlavně ženskou komunitu. Poslední roky zase za pochodu oprašuji meditaci a své léčitelství, ono s dítětem v náruči vlastně ani nic moc jiného nejde. Pořád plné ruce, takže se jde jen spojit s dechem a světlem, dá se čistit, co je třeba, posilovat tělíčko dítěte, pročišťovat své myšlenky a tak. Archetyp matky má tohle celkem přirozeně v sobě, tak je teď vhodné období to rozvíjet.
Když jsme u toho seberozvoje a seminářů, vím, že to bude asi těžké, ale je nějaký seminář nebo systém práce, který tě hodně oslovil a pomohl konkrétně tobě posunout se dál?
Celá řada akcí mi pomohla. Nedám dopustit na setkání se smrtí (Univerzální zkušenost) u Alana Lowena. Z cyklu Alchymie čaker u Sugandho jsem hodně získala, AUM meditace je skvělá na pročištění emocí. Dodnes stojí má práce na tom, co mi dal výcvik v Transakční analýze. Nejvíc jsem ale vždycky čerpala z toho, že se mi ty vzdělávací systémy a semináře propojovaly s mými prožitky a přinášelo to hluboké vhledy, které mě posouvaly dál. Jednu věc ale ještě musím zmínit, i když jsem hodně přemýšlela, jestli to chci zveřejňovat. Ale přijde mi to důležité.
Navštívila jsem pár tantrických seminářů, které jsou v Česku zaměřené skoro výhradně na sexualitu (což je v rámci tantry dost omezené), ale s partnerem nám to pomohlo otevřít se natolik, že jsme spolu uměli pobývat dlouhé hodiny v extatickém milování a měla jsem příležitost zažívat, jak hluboce léčivé to je pro každého z nás zvlášť a pro nás společně. Je tam ten partnerský bonus, na rozdíl od meditace, která taky díky plnému spojení se sebou přináší extázi. Hodně mi ty extatické zkušenosti pomohly pracovat i se strachem u porodu, když mě napadalo, že mě to asi roztrhá a bylo třeba se plně otevřít.
Kniha Sebeláska
Moje předposlední otázka na tebe je: Když se ohlédneš do minulosti s vědomím tvé současnosti, za co bys ráda poděkovala svému minulému já?
Toho je hodně. I když si dnes občas kladu otázku, co jsem proboha dělala, když jsem neměla dítě, tak jsem se ve skutečnosti neflákala. Děkuji mu třeba za celý ten osobní rozvoj předtím. Sice se porodem můj systém resetoval a zapomněla jsem na nějakou dobu všechno funkční, co jsem se naučila, ale už se mi to vrací a s dítětem to má větší hloubku. Taky to bylo mé minulé já, které vytvořilo dobré finanční zázemí, že jsem mohla celkem v klidu vypiplat miminko z plenek a začít pracovat, až mě to zase lákalo. A do třetice děkuji, že jsem už v minulosti byla hodně zkoušená a musela být odvážná, protože jinak bych si z té své samoty s miminem mnohokrát pořádně ukákla.
Poslední otázka není vlastně otázka, ale spíš prosba. Ráda bych tě poprosila, jestli bys mohla mým čtenářkám napsat něco povzbuzujícího na jejich cestě k sebelásce. Třeba nějakou radu nebo inspiraci, co by vždy měly mít na paměti.
Do paměti každé z nás bychom se měly horem dolem snažit dostat informaci, že ať jsme jakékoli, a žijeme jakýkoli příběh, jsme přirozeně hodnotné bytosti. Že se naše hodnota neměří tím, jak zářivé štěstíčko máme. Naše hodnota je přirozeně daná, stále přítomná a nezpochybnitelná. Když se spojíme s tímto vědomím, je život úspěšný, ať je jakýkoli. A výzvy jsou nakonec super, je to dobrodružství
Chtěla bych ti moc poděkovat za tenhle rozhovor a tvoji otevřenost. Přeji ti, aby se tvá myšlenka sebelásky nesla časem i prostorem a dotkla se srdcí všech žen na téhle planetě. Děkuji ti, že jsi součástí veliké přeměny kolektivního vědomí žen a že jsi jednou ze služebnic nového řádu.
CD Sebeláska
Poprosila jsem Lucku, aby mi pro vás doporučila něco ze své tvorby. Napsala mi, abych vám řekla, že pořádá seminář sebeláskový >> a také, že si můžete poslechnout její meditaci k sebelásce zdarma.
