Naučme se říkat NE: Výchova dětí k sebeúctě a ochraně osobních hranic
Mám obrovskou potřebu napsat tento příběh. Hluboce se mě dotýká zážitek, kterým jsem si prošla při návštěvě dětského lékaře specialisty. Zážitek totální ignorace člověka a překračování hranic dítěte.
Děsí mě to, když má rodič potřebu lékaři, který se chystá provést zákrok na jeho dítěti, něco o dítěti říct a lékař mu přitom dává najevo, že ho ani nemíní poslouchat. Přemýšlím, jestli je v pořádku, že lékař prosbu rodiče, aby postupoval jemně a pomalu, zcela ignoruje a zcela ignoruje i projevy dítěte. Pro mě to tedy není v pořádku ani náhodou. Přemýšlím, jestli opravdu musí být rodič tak drsný, že když tedy nefungují prosby ani důrazně řečená slova, bude muset strhávat ruce doktora ze svého dítěte proto, aby od něj dítě nemuselo odcházet s traumatem. Vždycky jsem si myslela, že lékař je ten, co pomáhá. Nevím, asi se něco změnilo a já to zaspala.
Při posledních odběrech krve mého syna Kuby u lékařky specialistky, která Kubu viděla poprvé v životě, jsem cítila velkou potřebu paní doktorce vysvětlit, že je potřeba u Kuby v tomto postupovat s pozorností a byla jsem překvapená, jak moc důrazná jsem musela být, abych si vůbec získala její pozornost. Hodně mi záleželo na tom, abych toto paní doktorce vysvětlila a předešla něčemu, co už jsme zažili. Kuba už má za sebou jednu velmi špatnou zkušenost s násilným odběrem krve a k tomu, abychom tohle trauma vyléčili nebo alespoň zabránili jeho prohlubování, jsme Kubovi oba dva s manželem věnovali dost velkou pozornost a péči. A já jsem se rozhodně nechtěla ocitnout zpět tam, kde už jsme byli.
Musela jsem se hodně prosazovat, abych mohla paní doktorce říct, že Kubovi potřebuju vysvětlit, co ho čeká a hlavně – potřebuju, aby pak měl prostor na to se s tím srovnat a najít si v tom svoji polohu, která mu pomůže zákrok ustát. Ze zkušenosti vím, že tohle všechno je pro Kubu nárok deseti minut čistého času. Vím to, protože když jsme byli na posledních odběrech při preventivní prohlídce, tak stačilo nespěchat, netlačit, vysvětlit a zeptat se Kuby, jak si myslí, že by to pro něj mohlo být co nejméně nepříjemné a tuhle jeho potřebu vyslyšet a zrealizovat.
Možná se teď smějete – klást dítěti takové otázky, co asi řekne, co ho napadne, že? Zkuste to a možná se budete divit, jak moc mají děti v hlavě jasno. Kuba řekl, že by se mu odběry krve daleko lépe snášely, kdyby mi seděl na klíně a držel mě při tom za ruku a s nadšením přijal můj návrh, že by mi tu ruku při píchnutí mohl stisknout tak moc, jak moc ho to bude bolet – abych věděla, jak moc trpí. Protože mě to zajímá, jak moc trpí. Celé to proběhlo bez stresu, hladce a bez následků.
Tentokrát byla paní doktorka asi příliš úspěšná specialistka, s příliš velkým zájmem pacientů a jejich přetlakem, takže na takové zdržovačky evidentně nebyl čas. I tak jsem paní doktorce řekla, co mám na srdci. Paní doktorka mě sice netrpělivě, ale vyslechla, a důrazně mě ujistila, že všechno bude v pořádku, že Kubovi všechno dopodrobna vysvětlí.
Ano, vysvětlila. Vysvětlování vypadalo tak, že téměř šestiletému a bystrému chlapci vykládala, že mají „kouzelnou vodičku, kterou mu natřou ruku a přes kterou vůbec nic neucítí“. Jenže Kuba není začátečník a při desinfekci už věděl, co přijde a přirozeně se začal bránit – protože lež je prostě lež, i když se jí říká kouzelná vodička. Korunou všeho bylo, že paní doktorka v ruce držela injekci a tvrdila Kubovi, že „tohle není injekce a on se nemusí bát, protože žádnou injekci nedostane“ a přitom se tou injekcí (co vůbec nebyla injekce) snažila Kubovi strefit do ruky. Pak už to šlo velmi rychle: pevný úchop sestrou zezadu za ramena, Kubův křik, násilné natahování Kubovy ruky lékařkou… A to už jsem musela zasáhnout a ukončit to. Zvláštní, jakoby mě neslyšely, když říkám DOST, ani když jsem to říkala podruhé a zvýšeným hlasem. Prostě jsem jim ty jejich ruce musela z Kuby strhnout. A Kuba vyjel z ordinace jako blesk a s řevem.
Přiznám se, že já sama jsem z ordinace vyšla s klepajícími se koleny. Jednak proto, že přesně tohle překračování hranic jsem v dětství zažila taky, jen s tím rozdílem, že mě tehdy nikdo neosvobodil. Mě naučili, že je to v pořádku, že pan doktor, a jakákoliv jiná autorita, může pokračovat, i když křičím NE. Další a daleko větší důvod rozklepaných kolem byl ten, že jsem měla velikou potřebu se za syna postavit a změnit tenhle vzorec dítěte-oběti, měla jsem velkou potřebu se postavit za tu malou Evičku, které se dělo totéž. A udělala jsem to. Udělala jsem něco, co si doposud nikdo v naší rodině nedovolil. Proto ta kolena.
A tak vás prosím, udělejte taky něco, co se nedělá! Pomozte změnit způsob, jakým přezaměstnaní lékaři přistupují k člověku: jako k případu u dospělého nebo jako ke slepému, hluchému, nemyslícímu a necítícímu zvířátka u dětí. Přemýšlejte nad tím, jestli obecně uznávané autority jsou i vašimi autoritami. Přemýšlejte, kdo je autoritou ve vašem životě. A naučte takhle přemýšlet i svoje děti.
Chraňte svoje děti před jakýmkoliv jednáním v násilí a nekomunikaci. Postavte se za svoje děti a zastavte takovéto jednání. Zastavte zdravotníky, kteří chtějí mít zákrok, odběry krve a očkování dětí rychle hotové a ignorují při tom dětský pláč a odmítají vyjít dítěti a rodičům vstříc. Vy to ale neignorujte. Zajistěte svým dětem bezpečný prostor pro to, aby mohli těmito nezbytnými úkony projít bez následků na celý život.
Nikdo jiný to za vás neudělá.
Vím, že nejsou všichni lékaři takoví jako paní doktorka z mého příběhu, ale buďte připravení, že se s takovými potkáte – stále je jich tady dost. A hodně dobře si při tom srovnejte, jestli a jak budete za svým dítětem stát. Hodně dobře si promyslete, jestli chcete svoje dítě naučit, že překračování něčí hranic není OK. Ujasněte si, jestli chcete svoje dítě naučit, že si nemusí a nemá nechat překračovat svoje hranice a jestli mu chcete ukázat, jak se to dělá. Já věřím tomu, že rodič, který se za svoje dítě takhle (a nejen u lékaře) postaví, tak zvyšuje pravděpodobnost toho, že z jeho dítěte vyroste člověk, který dovede sám sebe ochránit a bude taky vědět, jak ochránit druhé.
Přeju vám všem pevnost v kolenou.
Eva Svobodová, evavolavka.cz
Zdroj foto:Pixabay.com
