Po několika letech jsem se vrátila ke své oblíbené knížce a znovu si jí přečetla.
Třicetiletý doktor filosofie a docent teologie štrasburské university Albert Schweitzer
se roku 1905 rozhodl studovat medicínu. Po promoci nabídl pařížské misijní
společnosti, že bude zdarma pracovat jako lékař v rovníkové Africe v Gabunu.
Roku 1913 odjel z Evropy a uprostřed pralesa na březích řeky Ogooué zakládal
nemocnici pro domorodce. Tam vznikly první zápisky o každodenních trampotách, jak
vyráběli postele, přitom operovali, jak šetřili s každým lékem, obvazem i jídlem.
Kniha hovoří o obětavosti, trpělivosti a dobrosrdečnosti lékaře uprostřed afrického
pralesa. Aby mohl znovu vybudovat svou nemocnici v Lambaréné po 1. světové válce,
potřeboval peníze. Většinu potřebných peněz získával svými přednáškami, knihami i
koncerty. Po čtyřech letech práce v Lambaréné vybudoval novou nemocnici pro 250
osob, s možností izolace nakažlivých nemocí a budovou pro psychiatrické nemocné.
Zařídil zahradu pro pěstování evropské zeleniny a získal další spolupracovníky –
lékaře a ošetřovatelky.
Ještě 2x jel do Evropy, kde přednášel o náboženství, vyprávěl o Africe
a hrál skladby J. S. Bacha. Mezitím byl poctěn několika řády, cenami a medailemi.
Roku 1952 dostal Nobelovu cenu míru. Albert Schweitzer neváhal obětovat pohodlí,
čas, peníze, klid i bezpečí pro pomoc trpícímu člověku a pro záchranu několika set
lidí.
Zemřel v 90 letech a je pohřben v Lambaréné nedaleko nemocnice, která nese jeho
jméno. Nemocnice funguje dodnes, budují se další budovy a má již moderní přístroje
a vybavení.
