Jak se naučit mít se rád: cesta k vnitřnímu klidu
Mít se rád…něco tak prostého, přirozeného, chtěného, toužícího, radostného, vrozeného a přesto pro některé z nás tolik složité, zamotané, nemožné, neuskutečnitelné, zraňující.
Když se do rodiny narodí miminko, je to jako by se rozsvítilo tisíce hvězd a měsíc se sluncem vyšli společně na oblohu v ten samý okamžik.
Když se do rodiny narodí miminko, je to zázrak. Malý, růžolící drobeček zachumlaný do naškrobených peřinek.
Tvoreček, který je všemi bezpodmínečně milován. Který je čistým vtělením všeho krásného, moudrého, mystického.
Děťátko, do kterého se vryla láska obou rodičů.
Milují jej všichni. Rodiče, prarodiče, přátelé, sourozenci, příbuzní i úplně cizí paní v mhd.
A milují jej za každých okolností. Nezáleží na tom, jestli se usmívá nebo pláče. Zda spokojeně vrní v postýlce nebo mámě u prsu. Nezáleží na ničem, jen a pouze na tom, že je. Že už je konečně tady s námi. Jen pouhá jeho přítomnost rozzáří celý náš den.
Je to čistá láska. Bezpodmínečná, nádherná, čistá láska.
Takovou lásku v nás dokáže probudit malé dítě. Stačí jediný pohled do nevinných očí a jsme ztraceni. Zcela a plně pohlceni tím nejstarším a zároveň nejsložitějším tajemstvím. Láskou. Láskou tak silnou, že nás to až bolí. Při které procítíme každou buňku našeho těla.
Milujeme a nepotřebujeme k tomu důvod.
A to malé, usměvavé miminko, které ještě nemá ani ponětí o tom, jakým způsobem ovlivňuje naše vnímání světa, jen v klidu leží a pozoruje pomaloučku svět kolem sebe.
Pochybuje o sobě? Cítí se snad nedokonalé proto, že ještě neumí mluvit, chodit, číst, psát, počítat? Pochybuje o své váze? Pochybuje o svých schopnostech?
Ne. Takové miminko je čistá láska. Je to čistá duše. Nepopsaný list papíru. Je to zázrak stvoření. Jen pouhým pozorováním se učí a roste.
Pozoruje maminku, tatínka, blízké osoby a utváří si podle nich názor na to, co je to vlastně život. Učí se od nich. Přebírá jejich modely žití. Některé úspěšné jiné třeba ne. Na to všechno přijde až mnohem později.
Ale zatím…zatím se usmívá na známé tváře kolem sebe. Stačí mu náruč mámy, aby bylo šťastné. Chytne se prstu nabídnuté ruky. Pomalu začíná žvatlat. A stále je milováno, podporováno, chráněno.
Stále je to ještě zázrak, slunce našich dnů.
Stále o sobě ještě nepochybuje.
Stále se učí.
Stále se snaží.
Stále má v sobě obrovskou touhu být jako ti velcí „bozi“, kteří jej každý den provázejí životem.
Stále věří tomu, že všechno dokáže, všechno je možné.
A jak roste, přestávají si ti „bozi“, rodiče, přátelé, sourozenci všímat jeho jedinečnosti, výjimečnosti, jeho záře. Stále jej milují, stále jej mají rádi. Ale pomalu se začíná vytrácet ta bezpodmínečnost.
A začínají růst nároky na to, co by mělo umět, co by mělo dělat lépe. Začínají se objevovat první zklamání, nespokojenost. Dítě se začíná cítit nemilované. Má pocit, že s ním není něco v pořádku, když se najednou ti dospělí chovají jinak. Už ho nepodporují tak, jako dřív. Už nemají radost z jeho drobných krůčků, z jeho malých úspěchů. Chtějí pořád víc a víc. A když se to nedaří, zlobí se. Přicházejí první příkazy, zákazy, ultimáta.
A dítě se začíná cítit provinile. Už neumí udělat maminku s tatínkem šťastné tak, jako dřív. Někdo se ponoří víc do studia, aby dokázal svoji hodnotu. Jiní začnou víc zlobit, aby k sobě přitáhli pozornost. Na chvíli to vždy zabere. Ale samospásné to není.
Začíná začarovaný kruh snahy „zalíbit se“, „zavděčit se“. Získat zpátky to bezpodmínečné přijetí. A když se to nedaří, nabalují se další a další pokusy o to zvrátit to.
Začínáme si vytvářet vlastní zkreslené, nefunkční modely. Zkoušíme jeden za druhým, až nakonec dospějeme do bodu, že nic nemá vlastně smysl.
Trápíme se a nevíme jak dál.
Začneme hledat lásku jinde. V partách, u nezralých partnerů, v drogách, alkoholu, premiantství, v extrémních sportech. Chceme si za každou cenu dokázat, že máme tu hodnotu. Toužíme po přijetí od ostatních. Chceme mít pocit, že nás má někdo rád. Jsme osamocení, nezralí a zranitelní.
Musíme dospět, abychom se mohli rozhodnout to změnit.
Musíme si uvědomit, jak mylné je hledat lásku, sebepřijetí, sebehodnotu vně. Všechno to co hledáme a kvůli čemu se trápíme, ubližujeme si nebo si necháváme ubližovat, se nachází uvnitř nás. Je to tam již od našeho narození. Máme to v sobě všichni.
Jen jsme uvěřili tomu, že záleží víc na lidech kolem nás, než na nás samých. Zapomněli jsme na to, že to jak se cítíme, je otázkou naší volby. Ať se nám v životě stane cokoliv, jen na nás záleží, jak na to zareagujeme. Jen my máme tu moc, ovlivňovat naše emoce. Jsou to NAŠE emoce a rozhodujeme o nich my. Nikdo jiný. A pokud ano, byla naše volba to, že jsme mu to dovolili. Že jsme někomu jinému dali tu sílu, tu možnost řídit náš život.
Měli bychom se pokusit najít v sobě zbytky té lásky, které se nám dostávalo, když jsme byli malými dětmi a znovu ji oživit. Uvědomit si, jak úžasné bytosti vlastně jsme. Náhoda neexistuje a tak ani vy, ani já, jsme se nenarodili náhodou. Každý člověk je v něčem jedinečný, výjimečný. Každý má nějaký dar, talent a naší povinností je ten dar najít a rozvíjet ho. Protože díky tomu můžeme ze světa vytvářet lepší místo pro život nás všech a o to tu především jde.
Milovat sám sebe, ctít se, vážit si sám sebe a být vděčný za tělo, které máme a díky kterému můžeme dokázat mnoho věcí.
Ale co když jste neměli pěkné dětství a máte tak díky tomu pocit, že nemůžete najít ve svém nitru nic, co by stálo za to znovu oživovat? Co když ty vzpomínky jsou příliš bolestné?
Podporu hledejte v příbězích lidí, kteří neměli ve svém dětství na růžích ustláno, a přesto dnes žijí plnohodnotné životy. Internet je plný takových příběhů. Přečtěte si jich pár a získejte z nich tolik potřebnou důvěru, motivaci, sílu.
A jestli jste právě teď v tíživé životní situaci a nevíte jak dál, zkuste si přečíst třeba pár stránek z knihy Slepičí polévka pro duši. Najdete tam důvod, proč ještě jednou, znovu zabojovat o ten váš lepší život. Nebo se rozhlédněte kolem sebe. Když ne pro sebe, pro koho byste to mohli ještě jednou zkusit? Pro děti, pro rodiče, pro své blízké? Někdy, když je nám v životě hodně ouvej, nejsme schopní udělat ten důležitý krok. Jsme už příliš unavení na to, abychom chtěli něco změnit. Ale právě pohled do očí někoho, kdo nás má rád, kdo nás potřebuje, nám může dát tu potřebnou sílu k tomu, abychom se ještě jednou odrazili ode dna.
A pokud jste se v průběhu let naučili nemít rádi své tělo, stydět se za ně, nepřijímat se takoví, jací jste. Odvracet se znechuceně od zrcadla, při pohledu sami na sebe, nebo se jen trápit kvůli velkým nohám, malým prsům, špičatému nosu a pneumatice na břiše, která ničí váš intimní život, protože se díky tomu nedokážete uvolnit, pak se přihlaste na předvánoční seminář „Miluj své tělo“.
Zdroj foto: Pixabay.com
