Když se ráno probudila, hlavou ji proběhl sen, který se jí tu noc zdál… Stála na střeše svého domu, vítr jí vál ve vlasech a ona shlížela na ulice a domy okolo sebe. Už neviděla jen jejich dům naproti, ale najednou viděla těch domů víc, viděla skoro celé město. Viděla jeho obyvatele a cvrkot na cestách… Shlížela dolů a pozorovala dění dole, stejně, jako se dívala na mraveniště v lese, když byla malá. Co v tom snu viděla, byl neustálý bzukot a cvrkot dění dole. Byl pravidelný jako rytmus srdce… buch buch… buch buch…
Splynula s tím rytmem, zavřela oči a roztáhla ruce. Její vědomí se prolnulo s tím rytmem a projelo jejím Tělem jako elektrický blesk. Pocítila, jak se jí Tělem rozlévá energie a síla, jak se pozornost soustředí do jejího Těla, do TADY a TEĎ.
Okolní svět přestal existovat a byla jen ona. Vnímala každou buňku svého Těla, jako by se s ní setkala poprvé. Čas a prostor se okolo ní zastavil… Byly jen její nádechy a výdechy. Tlukot jejího srdce… „Kde jsi celou tu dobu byla?“, vykřikla a sama se až lekla toho hlasu. S leknutím otevřela oči a probudila se, ale sen ji běžel v hlavě dál… a najednou MĚLA JASNO. Najednou věděla, co ta otázka znamená. Najednou věděla, proč ji fascinovala ta hora. Najednou věděla, co ji vlastně celou tu dobu trápilo…
Bylo to tak prosté, že se jí až zdálo, že není možné, aby to všechno mělo tak prostě vysvětlení… Zdálo se jí to až příliš jednoduché, příliš očividné a zřejmé. Ale i když pochybovala, uvnitř cítila, že je to přesně tak. Že je to přesně to, co celou dobu tak hledala, aniž by věděla, že to hledá. Že je to přesně ten klíč ke všemu, co potřebuje.
Celý den byla jako u vytržení… neustále ji docházely nové a nové souvislosti jejího příběhu… po spoustě letech viděla, o čem to celou tu dlouhou dobu bylo. Odkud pramenila její nespokojenost, proč nemohla být spokojená a neměla energii na nic.
Najednou ji došlo, že to nikdy nebylo o těch druhých lidech venku, ale že to vždy bylo jen o ní a o jejich vlastních rozhodnutích, i těch, které neučinila.
Najednou viděla souvislost mezi svou horou a horou té ženy, jejich příběh ji tak uchvátil… Obě totiž byly stejné. Obě měly svou horu, jen ta hora měla u každé z nich jinou podobu…
A najednou, po dlouhé době měla jasno o tom, co přesně má ve svém Životě udělat. Co přesně jí chybí a před čím celou tu dobu zavírala oči. Bylo to sice úplně něco jiného, než si celou dobu myslela, ale nebylo pochyb o tom, že to „TO“ našla. Nevěděla sice, kterou Cestou se vydá dál, nebo jak ta Cesta bude vypadat. Ale věděla, že půjde dál tak dlouho, dokud nepřijde zase k další hoře…
Když se dalšího dne ráno vzbudila, protáhla se a usmála se. Dnes už věděla, kde celou dobu byla. Kde se celou dobu toulala její mysl, aby ji nosila nové a nové myšlenky a pochybnosti a vhledy k tomu, jak se nezaleknout své hory, své vnitřní síly. Když pila svůj ranní šálek kávy u okna, dívala na lidi dole na ulici a věděla, že i oni mají ve své Duši svou horu a že o ní možná neví, stejně, jako to ještě včera neviděla ona. Dívala se na ně dolů a věděla, že každý z nich si svou horu nosí ve svém srdci, dokud nenajde sílu se své hoře postavit.
Díky své vlastní hoře si uvědomila, že hora nemusí být vždy k tomu, abychom na ni vyšplhali až do oblak. Ale že je tady někdy prostě jen proto, abychom se před ní zastavili a promysleli jsme si své další kroky.
Abychom přijali její přítomnost a našli svůj směr. Aby nám ukázala tu pravou Cestu, ať už je to Cesta doleva, doprava, či přes vrchol. Abychom se zastavili, když je to potřeba a nabrali sílu jít dál, až přijde čas pokroku a naší Cesty.
Protože nikdy nic netrvá věčně. Protože i kdybychom měli jít údolím stínů… není čeho se bát. A není ani kam se hnát, když najdeme ten pravý klid ve svém nitru a ve svém srdci. <3 Protože vy jste Tvůrci. Vy máte tu moc žít Život svých snů, svého předurčení. <3
Letos je to 7 let od chvíle, kdy jsem začala i já hledat odpověď na otázku, kterou jsem ani neuměla formulovat. Věděla jsem, ale že ji musím najít, že je to moc důležité… Během těch 7 let jsem uvěřila tomu, že tu otázku znám. A tak jsem čekala na své jasno, abych se mohla správně rozhodnout…
Přijde vám to dlouho, že? 🙂 Jenže tenhle proces hledání začal už před 18 lety, kdy jsem během šamanské vize dostala dva klíče, jejichž význam jsem nechápala. A dostala jsem k nim tehdy i svého Průvodce, mého Muže. 🙂
Strávila jsem 11 let hledáním, zkoumáním a práce se svým stínem a traumaty. Abych před 7 lety povstala do situace, kdy mě Život přiměl po porodu vidět věci jinak. Víc opravdově a hlavně víc z jejich dna. Těch 7 let se neslo ve znamení každodenní práce a kupy bolesti. Poslední 3 roky se nesly v každodenním odříkání cvičení, které ode mě dostáváte na sezeních i vy. A to vše, abych pochopila, v čem spočívá má hora. 🙂
Nevím, jaký má být závěr tohoto příběhu, který jsem začala psát ještě před tím, než se objevilo mé jasno. Symbolicky přišlo při orkánu, to asi abych nezapomněla. 😀 Je tolik věcí, které se mi skládají a dochází a které teď vidím ve světle jednoho velkého AHA.
Chci s vámi tohle své AHA sdílet, protože pro mě je to větší milník – událost, než bych si uměla představit.
Chci s vámi tohle své AHA sdílet, abych vám dodala kuráž čekat na své jasno, pokud patříte mezi 50 % lidí, kteří se neumí a nemají rozhodnout hned, protože se tím jinak obírají o svou hlubokou vnitřní moudrost.
A chci s vámi toto své AHA sdílet i proto, abyste měli sílu jít dál, i když se vám třeba zdá, že už nemůžete a že to trvá dlouho.
Protože kdo hledá, najde. Protože každý, kdo prosí, dostane; kdo hledá, nalezne a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.
Vytrvejte na své Cestě, milí Tvůrci. Najděte lekci, kterou vám přináší vaše hora. Naučte se poznávat, kdy máte stát a kdy je čas jít. Protože pak najdete vše, co najít máte. Pak budete žít Životy, které žít máte. A vy to dokážete. Protože já v to věřím. 🙂
S Láskou Lenka
www.myjsmeTVURCI.cz
