Když Adriana s Romanem vystoupila z vlaku, sevřel se jí žaludek nervozitou. Věděla, že vystoupila a není cesty zpátky. Jenom vpřed, před nástupiště, kde už čekal Romanův táta s autem, aby je dovezl k sobě domů. Adriana chytla Romana za ruku a spolu s ním kráčela k hlavnímu chodu, kde ji Roman okamžitě pustil a vrhl se tátovi kolem ramen, jako kdyby se neviděli celou věčnost.
„Dobrý den,“ pozdravila Adriana nesměle a přitiskla k sobě tašku a pod její tíhou se jí zaryly pásy do dlaní. Křečovitě je sevřela, až jí naběhly žíly na rukou.
„Jaká byla cesta?“ Usmál se tatík na Romana, když všichni nastoupili do auta. Roman se posadil dopředu, zatímco Adriana zůstala vzadu sama.
„To víš, nuda jako vždycky,“ mávl nad tím Roman rukou, což Adrianu trošku nazlobilo, protože se snažila po celou dobu jízdy rozptýlit atmosféru, i přestože byla unavená k smrti.
„A co ty, Adri? Slyšel jsem, žes maturitu udělala,“ podíval se na ni skoro tchán do zrcátka.
„Hm,“ kývla Adriana skromně hlavou a než aby se podívala do zpětného zrcátka do jeho očí, raději dělala, že kouká z okna a pozoruje les.
„To tady ten náš kozel musel opakovat, viď,“ plácl Romana taťka do mohutného svalnatého stehna. „A koukám, žes trochu zhubnul, viď?“
„Nepatrně, Adriana se o mě dobře stará,“ zasmál se.
„Tak to bys měl spíš přibírat, ne?“ Pousmál se jeho poznámce táta.
„Myslíš, že to potřebuju?“
„To zrovna ne, ale když jsem si vzal mamku, nabral jsem dobrých 10 kilo. Vztahový pupek je holt vztahový pupek.“
„Já se musím udržovat, abych se Adrianě líbil. Když už si nabrnkla starého páprdu, tak aby mi neutekla jen proto, že budu špekoun, co?“ Podíval se na svou dívku přes rameno, ale ta jen nečině vyhlížela ven a jako kdyby jejich konverzaci vůbec neposlouchala. Snažila se sbírat energii na Romanovu mámu a zbytek rodiny. Z jejího pohledu totiž tohle byl jen rozjezd a dokáže-li ignorovat tohle, bude připravená vypnout i u nich doma, kde to bude mnohem náročnější.
„Prosím tě, jaký ty jsi páprda? Abych si to nezačal brát osobně!“
„Tak proti tobě jsem samozřejmě pořád mladík,“ zazubil se Roman a jeho táta groteskně naznačil, že mu chce od volantu jednu vlepit. Ale proti Adrianě už patřím do starého železa.“
„Proti Adriance patříme do starého železa všichni,“ pronesl tchán a spolu s Romanem se hlasitě rozchechtali.
Po dvaceti minutách jejich veselého dialogu se auto zastavilo a s ním i Adrianino srdce. Všimla si, že v obrovském domě a jeho načančaných okýnkách už číhá Romanova maminka s kropáčem v ruce a předstírá, že zalévá květiny, jen aby mohla kontrolovat, když se její manžel vrátí nazad.
„Ahoj!“ Zahulákala na ně z prvního patra a uměle se usmála. „Tak jste dorazili, co?“
„No jo, mami, konečně jsme tady! Ahoj!“ Oplatil jí Roman a hnal se mezi stromky a keříky ke vchodu.
„Dobrý den,“ zvedla nejistě ruku na pozdrav i Adrian a spěšným krokem odcupitala za Romanem. Neměla tyhle návštěvy ráda. Nejraději by byla, kdyby ji aspoň držel za ruku, ale on pokaždé, když přijeli k rodičům, svoje projevy náklonosti odložil, dokonce i na gauči sedávala sama a on zabíral svoje křeslo, ve kterém seděl už od dětství, jak sám říkal. Připadala si tak vždycky sama a odstrčená.
„Romane!“ Špitla nejistě. „Romane! Halo!“ Volala na něj z chodby.
„Copak?“ Vykouknul z kuchyně se špekáčkem v ruce.
„Nejsou tu žádné pantofle. Naposledy jsem si tu nechávala ty boty z Francie, ty chlupaté, co jsem si dovezla, abych tu měla v čem chodit, nevíš kde by mohly…“
„Mami!!! Kde má Adriana ty boty na doma!“ zařval přes celý dům a Adriana by se v tu chvíli nejraději propadla hanbou.
„Bože můj, kéž bych tu nebyla. Prosím, chci domů, chci domů. Otevřu oči a probudím se u nás v bytě. Sama, na gauči, s knížkou v ruce a cappuccinem na stolku a bude to všechno jen zlý výplod mojí fantazie.“ Přemítala v duchu.
„No tak si vezmi tyhle, prosím tě,“ podala jí Romanova máma z plátěného visacího botníku pánské papuče o velikosti snad 44.
„Jako kdybych tyhle neviděla.“ Pomyslela si Adriana trpce, a s tichým děkuji, si je nazula. „Ty toho naděláš. Copak v tomhle horku potřebuješ pantofle? Podívej, my tu nikdo nechodíme v trepkách.“ Ukázala na svoje obtloustlé a nateklé bosé nohy.
„Jo, ale já nemám ráda, když se mi bordel lepí na ponožky,“ dusila v sobě odpověď Adriana. Nedokázala to popsat, ale jestli něco nenáviděla, bylo to chození bosa v bytě nebo kdekoliv jinde, kromě venku na trávě, po lese či v řece. Tam to vnímala naopak jako hlubokou relaxaci. Ovšem doma zkrátka chodila zásadně v pantoflích a cítila se nanejvýš nepříjemně, když svoje boty neměla.
„To ty moje ledviny,“ řekla namísto toho a otočila špičky k sobě a trošku se nahrbila. „Děkuju za pantofle,“ zabrblala znova a proklouzla rychle do kuchyně, kde už se opět Roman futroval dalšími dobrotami, které objevoval v lednici.
„Nežer to! Dneska přijde návštěva a chlebíčky nejsou pro tebe, ale pro nás!“ Plácla ho mamka přes ruku a rázně lednici zavřela.
„Ale já mám hlad.“ Vymlouval se Roman s plnou pusou bramborového salátu.
„Copak vy doma nevaříte?“ Podívala se směrem k Adrianě.
„Ono to moc Adrianku nebaví, viď, zlato?“ Pohlédl směrem k ní a ona div nespolkla vlastní jazyk údivem. Nakrčila obočí a nadechla se.
„Já bych i vařila, kdyby bylo z čeho,“ pronesla jedovatě. Už se nemohla po těch hláškách udržet.
„To jako nemáte co jíst?“ Hned se toho chytila tchýně a Adriana si říkala, že aspoň padne pozornost na Romana a ne na ni. Třeba se aspoň chytnou a ona jí dá pak pokoj.
„To víš, že máme. Jen Adriana nemusí moc maso, takže prostě vaří spíš vegetariánsky. A navíc já chci zhubnout, tak to moc s jídlem nepřeháníme.“
„Vegetariánsky, to je mi pěkně pitomá móda. Jsi chlap a ten maso potřebuje. Pořádný guláš, řízek, roláda. Tak jez kuřecí, Romčo. To víš, to vepřové je samý tuk, ale normálně taková šunka dušená, nebo třeba krůtí prsa. To stačí jenom podusit na zelenině a udělat k tomu rýži. Hele já kupuju tuhle v Albertu a ta je parádní. To by sis klidně zvládnul uvařit i sám, když k tomu Adrianka teda není,“ schválně se při zmínění jejího jména podívala směrem, kde seděla.
„Ale nic si z toho nedělej, já jsem ve tvém věku taky moc vařit neuměla.“ Prohlásila na Adrianinu adesu. „Já ti nějaké recepty napíšu,“ ukázala na ni prstem, aby dodala na důležitosti. „A pak nezapomeň, Romčo, mám pro tebe připravené nějaké maso. Taťka donesl z masny a taky vyfasoval pár párků a klobásek. Přeci nebudeš na nějakých salátových listech. Takový chlap pořádný. Běháš od rána na nohou v práci, taháš kde, co a mělo by ti stačit jablko? Taťko slyšel jsi to, prej vegetarián,“ zahulákala na manžela, který akorát věšel klíčky od auta v předsíni.
„Když mu to vyhovuje,“ doplnil Romanův táta a sedl si na židli.
„Tak sedni si taky, přeci to nebudeš jíst ve stoje,“ ukázal na místo proti sobě. „A vezmi si k tomu aspoň chleba, ať neporušíš tu svou hippie dietu,“ mrkl spiklenecky na Adrianu.
„No a povídej, co v práci. Kdy už konečně budeš zase jezdit autem. Už ti ho opravili?“
„Ještě ne,“ zahuhlal Roman a zakousnul se vydatně do chleba.
„To je neuvěřitelné,“ zakroutil hlavou taťka, který neměl ani nejmenší potuchy, že auto, kterým Roman ještě před pár měsíci jezdil, nejenomže není rozbité, ale hlavně je majetkem firmy, kde jeho syn už několik měsíců nepracuje. Ale Roman jen kvůli prestiži, že přišel o tak skvělé místo, ještě nikomu nepověděl, že už má jinou a hůř placenou práci.
„Můžu si, prosím, uvařit čaj?“ Ozval se Adriana, kde stála stále u kuchyňské linky.
„To víš, že můžeš, dej si, jaký chceš, jenom ten zelený sypaný ne, ten má Honza kvůli cvičení odložený.“ Prohlásila Romanova máma medovým hlasem, ze kterého se Adrianě naježily chlupy na zátylku.
„Kde vůbec Honza je, neměl by být už doma?“ Zeptal se Roman, který se tak pokusil odvést téma někam hodně daleko od sebe.
„Je s klukama na fotbale. Dneska mají zápas a pak půjdou do hospody,“ vysvětila ihned jeho máma. „Dneska se zas určitě vrátí zpitý pod obraz, pacholek.“
Honza byl Romanův mladší bratr, a jestli existoval v rodině někdo více oblíbený, než Roman, byl to právě on.
„Co ty, Adri, nechceš něco k jídlu?“ Zeptal se táta.
„Ne, děkuju, nemám hlad.“ Zavrtěla hlavou a zalila si právě uvařenou vodou svůj čaj ve velkém puntíkovaném hrnku.
„Měla bys něco sníst, jsi hubená jako tyčka.“
„Jak ty anoretyčky,“ přisvědčila tchyně a Adriana se zhluboka nadechla, protože nejenom, že neměla ráda tyhle hloupé poznámky na svoji adresu, ale také proto, že další věcí, kterou nesnášela, bylo komolení slov. Říkala si, hodlá-li ji už někdo častovat takovými výrazy, mohl by alespoň vědět, jak se to správně vyslovuje.
„To je genetika. Táta byl taky hubeňour a mohl sníst cokoliv.“
„Jo jo, to je fakt,“ přisvědčil Roman, který už spořádal svoji megaporci uzenin s chlebem a kečupem. „Kdbyste viděli, kolik toho Adriana spořádá, když její babička upeče pekáč buchet, to byste koukali. Občas nevím, kam to do ní padá.“
„No jo, však když byly vánoce, zmizelo cukroví rychleji, než kdybychom pustili do domu babiččina Artíka.“ Přisvědčila Romanova máma.
„A jak se má Artík? Už jsou ty kyčle lepší?“ Zajímal se Roman.
„Kdepak, hochu. Babička přemýšlí o tom, že ho nechá utratit. Začal za sebou tahat i druhou nohu. Skoro vůbec nechodí, nemůže. Už je to holt dědeček.“
„To snad ne. Vždyť jsem s ním vyrostl!“ Zaprotestoval Roman.
„A co? Chceš se snad o něj starat ty?“ Vložila se do hovoru jeho máma. „Víš, jak se babička trápí? Všude ho musí nosit, pořádně vyvenčit ho nemůže, takže každou chvilku čistí loužičky. Jdi do háje. To už není radost, ale starost.“ Vyjádřila svůj názor na tu situaci.
„Tak to je mi moc líto.“
„Skončíme tam všichni, dřív nebo později,“ pokýval hlavou taťka a ukázal směrem nahoru, když Adriana dosedla na židli vedle Romana.
