Adriana nakonec dojel domů opravdu sama, protože Romanův telefonát se protáhl na nekonečné desítky minut, a i když si nechala ujet první tramvaj v domnění, že tou druhou už určitě pojedou společně, vzdala to a nasoukala se i s těžkou taškou plnou kompotů dovnitř.
Jak bylo jejím zvykem, dala si do telefonu sluchátka a zahleděla se ven. Milovala pozorovat okolí, ať už to bylo z vlaku, nebo z tramvaje. Autobusy ji nikdy tak moc nenadchly, ale tyhle dva dopravní prostředky, zdánlivě si velmi podobné, jí od dětství učarovaly. Už jako malá obdivovala, jak tramvaje ladně projíždí uličkami města a plazí se s elegancí jako anakonda dál a dál. Často jako dítě jezdila na černo jen tak pro zábavu do školy, i když to měla kousek. Toužila být součástí, byť jen na kratičkou chvíli.
Tramvaj sebou nepříjemně drcla, když vyjížděla už z několikáté stanice a Adriana sebou polekaně škubla a přetrhla tak svoje snění. Rozhlédla se kolem, aby zjistila, kde právě jsou a před očima se jí objevily mžitky. Miliony milión hvězdiček, stoupl jí tlak do hlavy a ona sebou jak široká tak dlouhá práskla na zem. Sesunula se ze sedačky jako opilá puberťačka po páteční akci a udeřila se do tvrdě do hlavy.
Seděla na břehu řeky a koupala si nohy ve vodě. Větve staré vrby ji nejprve jemně hladily po ramenou a letmo se dotýkaly jejích paží, ale pak ji začaly šlehat přes obličej prudčeji a prudčeji. Oháněla se rukama, snažila se zvednout a z mola utéct, ale seděla jako přikovaná.
„Nech mě! Co jsem ti udělala, nech mě!“ Křičela a házela sebou.
„No tak, slečno, proberte se!“ Probudila se a s hrůzou v očích hleděla na dav nad sebou. Prudce se otočila, aby se podívala, kde je Roman, ale nikde ho mezi lidmi neviděla.
„No sláva! Už jsme vás chtěli vynést ven,“ pronesla jedna žena, která u ní klečela a sledovala její tep na paži.
„Už je dobrá!“ zavolala na tramvajáka.
„A chcete ji vynést teda ven, nebo můžeme pokračovat?“ Ozvalo se z kabinky.
„Minutku, prosím!“ odvětila žena a obrátila se k Adrianě. „Jak se cítíš? Potřebovala bys víc vzduchu?“ Pohlédla na otevřené dveře tramvaje. „Ještě jsme skoro nevyjeli ze zastávky, takže kdyby bylo potřeba, můžeme ještě vystoupit.“
„Myslím, že budu v pořádku,“ kývla Adriana a s pomocí té ženy se vydrásala zpátky na sedátka.
„Dobré, můžeme jet,“ zvedla palec a přisedla si k Adrianě.
„Na tumáš,“ podala jí z kabelky jemně perlivou vodu. „Napij se, pomalu po douškách, to ti udělá dobře. Máš to domů daleko? Nemáš někoho, kdo by tě vyzvedl na zastávce?“
„Děkuji, vzala si od ženy láhev s vodou. Přítel je na nádraží, něco řeší skrz práci. Takže dojdu domů a on dorazí během chvíle za mnou.“
„Kde vystupuješ, mohla bych tě doprovodit.“
„To je od vás milé, ale myslím, že už to zvládnu.“
„Jestli se ti to stává často, měla bys na sebe dávat větší pozor,“ upozornila ji žena. „To je v pořádku, jen si tu láhev nech, vždyť jsem za chvilku doma. Aspoň budu mít dobrý pocit, že máš po ruce něco, čím doplníš tekutiny.“
„Děkuji, opravdu. Víte, já moc často neomdlívám, ale tenhle víkend je to už podruhé. Asi mě unavila maturita, pak cesta v pátek vlakem, o víkendu akce, brzké vstávání a zase cesta. Nestihla jsem se ještě pořádně vyspat.“
„Páni, tak ty máš za sebou maturitu?“ Podivila se paní a bedlivě si ji prohlížela. „Tipovala jsem tě tak na čtrnáct, maximálně patnáct let, proto jsem ti začala hned tikat.“
„Však to je v pořádku, pořád jsem malá žába, no ne? Patnáct nebo devatenáct, to vyjde skoro na stejno. Každopádně děkuji za kompliment. Která ženská by nechtěla slyšet, že vypadá mladší?“ Zasmála se ironicky.
„Každopádně,“ přitakala paní a zvedla se ze sedačky. „Já už budu vystupovat a ty na sebe dávej pozor. Doma si odpočiň a ať se ten tvůj o tebe dneska postará. Ty měj nohy nahoře, dej si zmrzku a dožeň spánkový deficit. Doufám, že se někdy zase potkáme. Příště snad za jiné situace. Měj se, ahoj!“ Zamávala a vystoupila z tramvaje. Adriana se na ni usmála, pozdrav jí oplatila a sevřela pramenitou vodu v dlaních. Co se to s ní sakra děje?
Jakmile vyjela výtahem k bytu, spěšně odemkla, zula si boty, hodila tašku rovnou do koupelny a zamířila do kuchyně. Potřebovala kafe víc, než co jiného. Sice ji trochu štvalo, že Roman nejel domů s ní, ale nakonec, říkala si, budeme mít trošku času sama pro sebe, v klidu si vybalí, vychutná si ticho a něco si přečte.
Jako malé dychtivé děcko vztáhla ruce ke sklenici s nápisem Tchibo. Její nejoblíbenější káva, kterou měla schovanou až úplně vzadu za všemi krabicemi s rýží, pytlíky s těstovinami a moukou.
„Dneska budeme popíjet svátečně,“ řekla si pro sebe a otevřela kávu, aby k ní přičichla a vychutnala si tu lahodnou vůni. Jakmile však zabořila nos do sklenice a natáhla, ucítila tak odporný smrad, že jí skoro sklenice upadla z rukou.
„To máš za to, že si syslíš to nejlepší sama pro sebe,“ ušklíbla se ironicky. „Možná kdyby ses občas s Romanem o tohle sladké tajemství podělila, nemusela ti ta káva takhle zasmrádnout,“ smála se v duchu sama sobě a pořádně si obsah sklenice prohlédla. Nakonec vylezla jako opička na kuchyňskou linku a prohrabala a prohlédla všechny zásoby, které doma měli, aby zjistila, jestli náhodou další potraviny nejsou žluklé, zkažené nebo jinak pokažené. Nenašla nic…
Po důkladné prohlídce zase slezla dolů, kávu hodila do koše a do hrníčku si nasypala tu starou klasickou, kterou vařila každé ráno. Zapnula konvici a odcupitala do koupelny, kde spěšně naházela prádlo do pračky. Zaklapla víko a na chvíli se zastavila. To ticho, které se rozléhalo po bytě, bylo ohlušující. Jen jako relaxační zvuky z přírody bublala konvice s právě se vařící vodou. Adrianě se vůbec nechtělo pouštět tu lomozící a hučící mašinu. Tak volně se po víkendu u rodičů cítila. Žádný hlahol, křik, dohady, televize. Byla to prostě nirvána. A tak jednoduše zavřela koupelnu a nechala prádlo prádlem. Pustí pračku, až přijde Roman, těch pár desítek minut se to nepřetrhne.
Z lednice sundala jednu ze svých oblíbených knížek, připravila si ji na stůl a zalila si kávu. Jako vždy, přidala do hrníčku dvě lžičky sušené smetany a zamíchala. Pootevřela okno a dokořán okno ve vedlejším pokoji, aby se vyvětralo. Pak si konečně sedla na židli, vzala do dlaní horký hrnek a zahleděla se přes záclonu do parku. Nikdo nechápal, jak to Adriana vždycky dokázala, ale jakoby ji nic ve dlaních nepálilo. Ani ona sama neznala ze svého okolí žádného člověka, co by se mohl bez popálení dotýkat žhavých předmětů.
Zasněně se napila z hrnečku a zkroutily se jí prsty na nohou. Kyselost kávy jí projela celým tělem a sjela po páteři až dolů. Plivla doušek zpátky a zašklebila se odporem.
„Do háje, to se proti mně dneska spikli všichni kávoví bozi, nebo co?“ Ulevila si nahlas a znechuceně odnesla hrnek a vylila ho do dřezu. Nakonec si ještě čichla k hrnečku a málem vyprázdnila i svůj žaludek.
Opláchla si obličej, otřela ho do utěrky zavěšené vedle sporáku a se sklenicí vody se odšourala do vedlejšího pokoje. Roman ne-Roman, plácla sebou na gauč a zavřela oči. Hlavou se jí ještě honilo:
„Ta paní měla pravdu, měla bych si dát pauzu. Když už mi nechutná ani kafe, to jsem asi vážně přepracovaná, vyčerpaná nebo unavená. Jestli to nechám zajít ještě dál, nejenomže budu omdlívat a zvracet z kávy, ale uvidím jednorožce, co prdí duhu a to už bude vážně na Chocholouška.“ Při té představě se pousmála a pak vytuhla jako malé děcko.
