Nejsi v tom sama: Sdílené příběhy mateřské lásky a boje
Vím, že na ně křičíš. Slyším tě přes stěny vašeho bytu a přesto, jak děsivě to zní, vnímám tvou touhu nekřičet. A přestože se při setkání s tebou tvářím, že je všechno fajn, vím i to, že potřebuješ slyšet pravdu.
Novy rychlokurz-banner-ZDARMA
Rozumím tomu, co zažíváš. Znám tu bezmoc, se kterou sama sebe slyšíš několikrát denně křičet.
Tobě, která křičíš
Často stačí jen maličkost – hračka na zemi v předsíni, nesprávně zapnuté knoflíky na svetříku nebo se některé z nich netrefilo lžící přímo do úst – a už spustíš. Není to běžný křik, jakým máma okřikne zlobivé dítě. Je to, jako bys právě křičela na dospělého člověka – z plných plic, nahlas a hrozivě.
Následuje dětský pláč a pak ticho. Cítím napětí, které u vás vládne, i tíhu viny, kterou cítíš, když za pár minut s dítětem mluvíš. Chvíli to u vás zní mile a vesele – až do nejbližšího dětského přešlapu. Následuje další strašný křik, další pláč, další ticho a další pokusy o laskavou komunikaci.
Někdo by řekl, potrhlá matka. Vříská jako rozumu zbavená. K čemu mají takové ženy děti?
Já řeknu jen – vím, jak se cítíš.
Nebylo to tak dávno, když jsem já takhle strašně křičela na své dcerky, především na naši prvorozenou. Nesnášela jsem se za ten křik. Viděla jsem, jak se mě mé dítě bojí, jak jí můj nedostatek sebeovládání ubližuje, ale nedokázala jsem s tím nic udělat. Cítila jsem se jako v bludném kruhu, denně zas a znova. Ubližovala jsem jí a ubližovala jsem sobě. Pochybovala jsem o sobě jako o matce, vyčítala jsem si to, v noci jsem plakávala u její postýlky a prosila ji, spící, o odpuštění. Bylo těžké si přiznat, že mám problém.
Styděla jsem se a obviňovala.
Jednou jsem však cítila, že musím o svém/našem problému mluvit se svými přítelkyněmi. Víš, co se stalo? Najednou se ozvalo mnoho dalších maminek v mém okolí. Křičely stejně jako já. Křičely a trápily se, cítili se nehodné mateřství a téměř se nenáviděly za to, jak ustrašeně se na ně ve chvílích jejich slabosti dívaly jejich vlastní, hluboce milované děti.
Hluboce milované.
Poslouchej mě, milá křičící maminko. I TY JSI HLUBOCE MILOVANÁ. I ty, milá, unavená, vyčerpaná maminko. Poslední noc, kterou jsi prospala nerušeným spánkem, si už ani nepamatuješ. Bláznivá rána, denní kolotoč úklidu, kojení, vaření, výchova, … a kde jsi ty? Kde je tvůj oddechový čas? Tvůj manžel je v práci – nebo dokonce děti vychováváš sama.
Úplně jsi zapomněla, že i ty jsi hluboce milovaná. Kladeš si na ramena celý svět a zapomínáš na to, že kdo chce dávat, musí také dostávat. Ne, není správné křičet na děti. Ne takto, hrubě a bez rozmyslu. Ale co když za to nemůžeš? Co když za to nemůže nikdo z vás? Co když to jen v tobě křičí tvé srdce obtěžkané očekáváním okolí i sebe samé, které už nezvládá? Co když tvůj křik je výkřikem touhy tohoto srdce, které potřebuje pohladit, obejmout a utěšit – přesně tak jako tvé vystrašené děti, na které tolik křičíš?
Nadechni se. Tvé děti tě milují. Skloň se k nim a řekni jim: „Maminka už to nezvládá. Obejmi mě, prosím.“ Nestyď se přiznat si před nimi své hranice. Ony ti odpustí. Odpustí ti a obejmou tě tak, jak to dokáží jen děti. A když budou večer oddychovat v postýlkách a ty si uděláš do svého oblíbeného šálku čajík s medem, dej si nohy nahoru a místo levného časopisu, internetové či mobilní aplikace vpusť do svého srdce klid. Promítni si hezké chvíle, které jsi s dětmi zažila; vzpomeň si na to, jak tě rozesmály, dali ti nemotornou pusu či sevřely ruku svými malými prstíčky.
A věř, že nikdy není pozdě dát sbohem starým selháním.
Drž se! Peťa
Toto jsem dnes našla na internetu. Bylo to pro mě povzbudivé, že přece jen nejsem tak špatná matka a nejsem v tom sama. I jiné mate stejné výčitky a společné to zvládneme. Svěříme se samy sobe a poradíme jedna druhé. Ve dvou se to lepe táhne. Snad i Vás ostatní tento článek trochu naplní klidem v srdci a uleví se Vám
Zdroj foto: Pixabay.com
