Ples na Pražském hradě a lekce pokory: Co jsem se naučila od válečného veterána
Chystali jsme se s manželem už po dvanácté na ples na Pražský hrad – vrchol plesové sezony. Nechtělo se mi. Koupila jsem si nejdražší šaty v životě v naději, že to mé těšení podpoří – nepovedlo se. Večer probíhal klasicky, korzování, povídání o tom, kdo postavil nový dům, jak děti studují na prestižních školách, jak se vyvine situace na blízkém východě…. Pokus o to zatančit si v přeplněném Španělském sále. Zobla jsem asi patnáctou jednohubku, ochutnala lososa s kaviárem, zapíjela šampaňským, ale pocit, že bych byla raději doma v pyžamu, se vkrádal dál.
Sedla jsem si na chvilku k jednomu ze stolků a přisedl si ke mně velmi starý muž. Měl černé brýle, protože byl slepec a měl francouzské hole. Přesto měl velmi radostný výraz a dal se do řeči. Hovořil o tom, jak je šťastný, že tady může být, jak je to tady krásné (a to byl slepý!), jak tady mají dobré víno, skvělé jídlo a krásně hrají….. Byl to válečný veterán, který přežil válku, koncentrák i lágry padesátých let. Povídali jsme si asi půl hodinky a setkání s ním vrhlo naprosto nové světlo na to, kde jsem a jak to vnímám. Chyběla mi pokora, která postupně klíčila v mé duši při konverzaci s tímto mužem. Je to už několik let, ale od té doby vím, že:
Pokora předpokládá úctu k životu, pochopení a přijetí zodpovědnosti za své činy. Dále ztotožnění se s univerzálními zákony a úctu k přírodě. Nesouzení všeho a všech. Pochopíme ji, když si plně uvědomíme přesah všeho, co nás obklopuje a připustíme, že nejsme pány všeho tvorstva.
V životě to bývá tak, že se o ni začneme zajímat, až když se nám dějí věci, které nejsou moc příjemné. Tehdy si připustíme, že jsme někde něco nepochopili, udělali chybu nebo jsme byli příliš pyšní. Pýcha předchází pád a v tom lepším případě za ní jde o několik kroků sice pozadu, ale jde, pokora.
Pokory lze dosáhnout i jiným způsobem a to vzdělávání se. Zjištění, že je tolik věcí, o kterých nic nevíme, vyvolává u lidí, kteří toho jsou schopni právě pocit pokory. Ta v tomto případě pramení ze zjištění, že nestihneme vše pojmout, pochopit, naučit se. Vede nás k úctě k životu jako takovému. Pokorný člověk je především skromný, protože si uvědomuje, co vše je nad jeho obzory, co vše neví a nestihne se naučit.
Sálá z něj obvykle klid, mír a porozumění.
Pokora je důsledkem i toho, když zažijeme hrůzné věci a tyto zážitky dokážeme přetavit do zkušeností a poznání. Tím získáme obrovský nadhled a dokážeme se radovat z maličkostí a vnímat věci, které jiní nedokážou. Pokorný člověk neodsuzuje a dokáže odpouštět. Má víru v dobro a špatné věci bere jako součást života, jako možnost poznat více sám sebe.
Pokora je stále ještě velmi vzácná, proto když ji v sobě objevíme, važme si ji. Potkáme-li člověka, který už s ní žije, učme se od něj!
Příště o víře*heart**enzo*
Zdroj foto: Pixabay.com
