Co je to pokora: Pohled na život, přírodu a vzájemný respekt
V jedné vzdělávací skupině na Facebooku se rozpoutala zajímavá diskuze kolem příspěvku ve znění:
NEMÁ SMYSL ŽÍT, KDYŽ NECÍTÍTE, ŽE ŽIJETE.
Pod příspěvkem se nenápadně krčila větička, že tento výrok byl vložen do úst jednomu z hrdinů Bondovky a s kamarádkou ta věta za rezonovala.
Nedovedete si představit, jaká plamenná debata se pod statusem strhla. Padala tam slova jako sebevražda, bible, skončení života, Boží přítomnost, pochopení, „jiný“ čas, patent na jedinou pravdu a…….taky pokora. A zazněla tam i otázka, co to vlastně pokora je. Je to ono, když chci, můžu a změním ve svém životě něco, co není podle mých představ?
Hodně jsem nad tím slovem přemýšlela.
V souvislosti s několikaletou bolestí mých kolenou a mentální příčinou nemoci se s tím slovem na šest písmen setkávám docela často, ale až do dneška jsem se nad jeho významem hlouběji nezamyslela.
Jeli jsme s přítelem z práce a cestou jsme nad tím hloubali společně. Když už jsme byli v hodně filozofické rovině a přicházeli na další a další interpretace, zcela spontánně ze mne vypadlo, proč ty naše debaty nenahráváme…….
Pokusím se dát dohromady alespoň zpětně průběh našeho rozhovoru a jeho výsledek.
„Dnes jsem se dohrabala k jedné diskuzi na téma pokora,“ říkám miláčkovi mezi otáčením volantem a řazením rychlosti cestou z práce, „co si pod tím slovem představuješ ty?“
„Nevím, ale něco jako neubližovat záměrně druhému, přijímat legrácky osudu…..“, odtušil on.
„No jo, ale to není úplně přesné. Spousta lidí má v posledních pár letech plnou pusu pokory, všichni se předhánějí a radí mi zpokornět jako mentální lék na moje kolena a já vůbec netuším, co to vlastně je“ sdílela jsem nahlas svoje myšlenky na toto téma, „jak bys definoval pokoru ty? Myslíš si, že jsem nepokorná?“
„Já? Určitě si nemyslím, že bys byla nepokorná. Ale představuju si to asi tak, jak jedná ta paní, se kterou jsi měla včera v čajovně tu několikahodinovou povídací a sdílecí schůzku. Že se ptá rostlin, jestli je může utrhnout, že jede v nepohodě někam daleko a zmrzlými prsty tvoří v lese mandalu, protože to tak cítí a tak. Ta je podle mne pokorná k přírodě, k lidem i k sobě.“
„Pokora k přírodě……hmmmm…..“, zamyslela jsem se.
„No ano, zachovat, co bylo, než jsme k tomu došli,“ filozofoval miláček dál, „a vzít si z toho i něco pro sebe.“
„Jůůůůů, tys na to přišel“ vykřikla jsem nadšením. Až jsem musela přibrzdit a dát čas a prostor si těch pár slov vrýt do paměti.
Pak už se dál moc nemluvilo.
Přemýšlela jsem si nad další adeptkou na rozhovor, co se jí budu ptát a jestli ona vůbec bude chtít odpovídat….. Že se nebude chtít nechat vyfotit, vím zcela jistě, ale ještě si nechávám půl promile naděje, že bych ji přece jen přesvědčila k portrétku.
A v tom další perla přítele: „I když ji nevyfotíš, budeš mít aspoň padesát procent. Když budeš trvat na fotkách, taky nemusíš mít nic.“ Jak velká pravda.
V dalším rozjímání, ale se vší pozorností věnovat se řízení, jsme dojeli domů a……
Neuklízím.
Nevařím.
Skoro nevnímám.
Vzpomínám a píšu další z úvah.
A ta moudrost dnešního dne?
Pokora je zanechat zemi – lidi, zvířata, věci, přírodu – v lepším nebo stejném stavu než předtím a něco z toho při setkání pro sebe získat – zkušenosti, zážitky, radost, zamyšlení.
a taky respektovat druhého – jeho rozhodnutí, tempo, způsob práce, vyjadřování.
A nebrat si to osobně 🙂
