Osamělost ve tmě: Proč je cenná a osvobozující
Potřebovala jsem čas, čas pro rozhodnutí, že jsem uzrála. Přešel podzim a ještě další roční období a v hlavě jsem si stále nesla myšlenku na prožitek jít ,, si odpočinout,, do tmy.
Hodně jsem k tomu pročetla, ještě víc snad zkoukla. Pečlivě jsem si vybírala místo, kde budu chtít prociťovat tmu. Táhlo mne to ke kořenům bo pocházím z Českého Těšína a tak volba nakonec padla na Kozlovice. Chatky byly v zahradě pod vysokými stromy, hned u lesa a potůčku. Nikdy nezapomenu jak jsem si užívala tu chvíli když jsem vyšla, sedla si do vysoké trávy, slunce zářilo na obloze a tráva se pohupovala ve větru ….
Sem tu, místnůstka tak akorát, natáhnu ruce a dotýkám se stropu. Vedle hned chodbička s wc a sprchovým koutek. Vše je mi tak cizí, trochu stísněné – ale co víc člověk k pobytu v tmě vlastně potřebuje? Dostávám pokyny, prohlížím si co kde je, ukládám oblečení a zapaluji svíčku. K posteli si dávám skicák a pastelky. Tak, nádech – jsem připravená, sfoukávám svíčku a je …. T M A .
Nevěřícně mžourám, přivírám oči, napínám uši. Tma je neproniknutelná. V hlavě mi duní(něco jako, když strávíte večer u hudebních beden), neuvěřitelné. Později se od mé průvodkyně dozvídám, že je to zvuk Země, zcela normální, ale při každodenní rutině, všech zvucích a elektrických přístrojích to nemůžeme prostě slyšet. Ač jsem si řekla, že nebudu mít očekávání, přesto tam nějaká byla. Nakonec vše bylo jinak a dělo se tak jak mělo. První noc/den – pak už nevím, po prvním usnutím totiž ztrácíte pojem absolutně o čase, jsem hodně spala. Samotnou mne to překvapilo, ale zdálo se, že tělo ví co dělá. Jako by se připravovalo na ty nekonečné chvíle, kdy se mi v hlavě budou rojit různé obrazy a mysl mi bude běžet na 1000%.
Hodně jsem meditovala, občas kreslila či zapisovala pocity. Cvičila jsem pozdrav slunci a 5 tibeťanů. Po nějaké době jsem už znala přesně kolik kroků je od křesla do postele, kolik od radiátoru do chodby atd. Zdálo se, že oči si výborně přivykly tmě – pro mne zajímavé bylo to, že i přes absolutní černo jsem měla potřebu zavírat oči, pořád. Bylo mi to prostě příjemnější. Minuty, hodiny, snad i dny utíkaly. Jediným pevným bodem byly návštěvy mé průvodkyně pobytem. Jednou denně mi nosila jídlo a pití. V ešusu 🙂 juu, to byl bezva návrat do dětství. Jinak jsem měla k dispozici stále ovoce čerstvé i sušené a oříšky. Překvapivě jsem toho moc nejedla. Ač bylo vše neskutečně dobré – to by jste nevěřili jakou extázi zažívají při tmě chuťové buňky. Vychutnávala jsem si každé sousto. Nejspíš jak se člověk tak fyzicky nenamáhá nemá potřebu jíst. Prostě jsem byla jak méďa v hybernaci =D
Měla jsem hodně času na zpracování věcí, které mne již dlouho trápily. Každou myšlenku jsem chytila a protřídila. Procítila jsem si situace a učila se aplikovat 6 ctností srdce. Občas jsem byla překvapená jak silné, čisté a pro mne neukotvené pocity jsem místy prožívala. Všeho, čeho jsem se bála vyplulo tiše na povrch a bylo to tam. Nejhorší byl pocit, že jsem tam jen já. Nikdy bych nevěřila, jak težké je postavit se sama sobě. Konfrontace to byla nevyhnutelná a nutná. Pocit zvládnout všechny emoce byl nakonec tak osvobuzující. Ano, potřebovala jsem totální ,,restart,, Zavřít za sebou dveře a vyjít jako né nový, ale více připravený člověk. Původní plán byl na 6 nocí, vyšla jsem po 5. Cítila, že to pro co jsem si přišla už mám.
Jestli Vás zajímá zda jsem měla nějaké hlucinace, lucidní snění, vidiny atd. Ne, nic z toho. Má mysl toho měla tolik na zpracování, že nebyl na nic jiného čas.
Rožínám svíčku, konečně nebo bych snad ještě radši byla po tmě? Nevím, mám najednou strach, vše tak důvěrně známé, místo kde je mi tak dobře bych měla opustit a vrátit se do té neskutečné reality? Chci to? Musím. Chvilku se rozkoukávám, připravuji se a pomalu beru za kliku. Světlo mne bodá do očí, cítím čerstvý vzduch, slyším zpěv ptáků, šumění stromů a všechno je tak neskutečně krásné. Dřepnu si do trávy, cítím obrovskou vděčnost a po tvari se mi kouli slzy. Vděčnost za Zemi jako takovou. Jak je krásná, majestátní a jak nádhernou máme přírodu. Najedou jsem to věděla. Musím děkovat za každé nové ráno. No a, že nemám míry modelky, že se mi klepe břicho, že neumím 3 cizí jazyky, že nenosím značkové oblečení, že nejspíš pro dost lidí nejsem ideální. Díky za to jaká jsem. Mám zdravé ruce, nohy, slyším, vidím a mluvím. O nic jiného tu nejde.
Ve tmě něco odešlo, ale mnoho nového jsem tam našla. Cítila jsem se jinak. Byla jsem najednou jako vyměněná a stále si to musím připomínat jelikož v dnešní době není lehké si ty pocity ponechat. Věčný koloběh Vás nemilosrdně semílá a Vy se ani nenadějete už v tom jedete znova. Práce, úklid, vaření, povinnosti, spánek a zas nanovo.
Neříkám, že je to jednoduché – co taky dnes je, ale nejdůležitější jste Vy. Jistě někdo by mohl namítnout, že pokavat jsou děti tak ony, ale nemyslím si. Opravdu jste to Vy samotné. Nic totiž pak nemůže šlapat tak jak má, pokud nejsme spokojené. Už teď vím, že se do tmy ještě někdy vrátím. Sice netuším co si od tama odnesu, ale momentálně mám pocit, že vše je dobré a na správné cestě.
Odešla jsem z práce, která mi sloužila jen pro obživu, jinak mi nic nepřinášela. Naopak, byla jsem v ní stále víc nespokojená. A né jen v té poslední, tak nějak celkově ty mé předchozí práce se neslučovaly s mým vnitřním pocitem. Neříkám, že jsem na 100% spokojená, k tomu mi ještě pár procent chybí( asi bych se ráda časem úplně osamostatnila), ale už tak je to obrat o strašně moc stupňů. Pracuji s přírodní kosmetikou, mám více času na sběr mých milovaných bylin, zavařuji, vyrábím patlání matlání a sirupuju 🙂 Doma se mi všici smějou, ale co už. Mé *heart* plesá a tak to má být.
Všem co váhají či mají pocit, že se do tmy bojí to moc doporučuji. Je to krásný zážitek a jsem vděčná, že jsem si to umožnila. Nebojte se překročit své komfortní zóny a sepište si na papír zda tak a tam kde jste, je to v pořádku.
Zdroj foto: Pixabay.com
