Představuji vám Klaudii, ženu, která se jednoho dne přestane bát.
Klaudie je maminkou skoro tříleté blonďaté holčičky s culíkem a prořízlou pusou. Andělka je dítě, které se chce vychovávat samo. Přesně ví, co chce a co nechce. A protože nerada nechává věci náhodě, naučila se raději mluvit dřív, než by si někdo její záměry mohl vyložit špatně. Klaudii stále překvapuje, kolik lásky od Andělky dostává. Někdy ji to až dojímá. Jindy se zase cítí provinile, když tajně zatouží po chvilce klidu nebo večeru s kamarádkami. Proč i ona neumí milovat tak samozřejmě a bezpodmínečně? Stereotypy mateřství jí dávají zabrat.
Co kdyby přestala dělat to, co má, a začala dělat to, co chce?
Tato série příběhů je o odvaze, pochybnostech, každodenním životě – a o cestě zpátky k sobě. Každý díl nese jedno rozhodnutí. Jednu otázku. Jeden malý (nebo velký) posun.
První krok ke změně většinou nezačíná v klidu a pohodě. Začíná ve chvíli, kdy už dál nemůžeme. U Klaudie to přišlo jedno dopoledne na hřišti. Přesněji – po něm.
Když přišla Klaudie s Andělkou domů z hřiště, rozhodla se, že je potřeba něco změnit. Tedy ještě předtím, než se rozhodla věci měnit, oklepala ze sebe písek z pískoviště a uvědomila si, že dětské hřiště je aréna nevypovídaných maminek. A ona je jedna z nich.
„Já to tam nesnáším,” vykřikla Klaudie, protože už musela ten dopolední přetlak vyventilovat.
„Kde to nesnášíš, mami?” zeptala se Andělka se zájmem.
„Já to nesnáším tam, kde ty to miluješ. Nevím, co s tím mám dělat,“ řekla upřímně a pak se rozbrečela.
„Mami, ty brečíš?” chtěla vědět malá Andělka překvapená máminou reakcí. Vždyť se jen zeptala.
„Na hřišti to nesnáším,” přiznala Klaudie nahlas, a už když to vyslovila, tak se za to v duchu pokárala. Proč jí to vykládá? Stejně tam s ní zase zítra půjde. Nebo že by nešla? Už nikdy? To by byla úleva!
„Mami, nebreč,” řekla Andělka starostlivě a pohladila Klaudii po ruce, „zítra půjdeme na jiný hřiště,” dodala smířlivě a svými malými prstíky začala pomáhat Klaudii z bot. Trpělivě jí rozšněrovala tkaničky a pak se opatrně s upřímným dětským úsměvem, snažila botu z nohy sundat.
„Nebolí?” zeptala se, a když Klaudie s očima zalitýma slzami jen tiše odpověděla: „nebolí”,
Andělka pokračovala ve vyzouvání, dokud se bota z nohy nesvezla na zem. Bylo to dojemné a Klaudie se zastyděla. Má tak hodné dítě a je věčně nespokojená. Je příšerná matka! Najednou bylo vše nad slunce jasnější. Musí se sebou něco udělat. Vždyť ona si to prostě neužívá. Ale nemůže si pomoct. Každý den je to stejné, hřiště, oběd, spánek, umýt nádobí, vyprat, než stačí mít hlad, tak už aby připravovala večeři. Obdivuje maminky, kterým tahle rutina vyhovuje. Ona ji prostě nesnese. Sice je na první pohled jasné, že rutina vše zásadně zjednodušuje, ale taky ubíjí tvořivost, nadhled, překvapení a nevím, co ještě dalšího.
Prostě nejsem spokojená, a proto se chovám hystericky, pomyslela si sebekriticky žena sportovní postavy s blond vlasy staženými do culíku. Ležérní styl, který milovala, naštěstí nahrával oblékání matky na mateřské dovolené. V tomto ohledu jí nic nescházelo, kostýmky ani boty na podpatku jí tedy rozhodně nechybí. Tak co jí tedy vlastně chybí?
Musím s tím něco udělat, rozhodla se v duchu. Prostě to změním! Když mě nebaví chodit na hřiště, tak tam chodit nebudu. Budu chodit tam, kde mě to baví, a budu dělat věci, které mě baví. Moje dítě chce vidět mámu spokojenou, všude se o tom píše, tak to nebude tak těžké zařídit.
Ale co mě vlastně baví? zaváhala na chvíli ve své rozhodnosti. Otázka zněla přece tak jednoduše.
„Co tě baví, Klaudie? Co děláš tak ráda, že to můžeš dělat klidně celý den, aniž by tě to zmáhalo?”
Znělo to tak prostě, ale Klaudie si nemohla na nic vzpomenout. Možná ji někdo začaroval – od té doby už jen plní vše, co se od ní očekává, jako jsou všechny domácí práce, pak také výchova dětí (pokud tedy něco takového jako výchova dětí existuje, protože například její dítě se vychovává samo a docela mu to svědčí) a všechny další povinnosti, které najednou splynuly v jeden černý mrak na modrém nebi.
V tu chvíli se Klaudie rozbrečela dnes už podruhé. Andělka už její další emocionální výbuch nekomentovala, odešla do obývacího pokoje, kde srovnala všechny své panenky do jedné řady, přikryla je různými kapesníky, toaletním papírem a utěrkami a lehla si mezi ně.
Byl to prazvláštní surrealistický pohled. Klaudie by to jistě bývala ocenila, ale byla tak zahlcena svými myšlenkami, že Andělce nevěnovala pozornost. Právě totiž zjistila, že vůbec neví, kým je. Někde po cestě životem se ztratila sama sobě.
Klaudie si zula i druhou tenisku, ve které ještě před chvíli klopýtala po pokoji a hodila ji přesným obloukem do předsíně. Trefa! V tu chvíli se rozhodla.
Změní svůj život. Už nebude dělat věci, které dělat nechce (třeba jako chodit na hřiště a předstírat, že je to tam super).
Její momentální rozhodnost jí zvedla náladu. Usmála se na svou dceru, která právě něco důležitě vysvětlovala svým panenkám a plyšákům. Přišla k Andělce, pohladila ji po tváři a sama překvapeně navrhla:
„Nezahrajeme si pexeso?” A její malý andílek se usmál, až se jí ve tváři udělaly dolíčky.
Klaudie možná dnes neobjevila smysl života. Ale něco v ní se pohnulo.
Uvědomila si, že už to nechce dál snášet. A že možná právě tahle drobná, ale zásadní úleva – rozhodnutí nechodit tam, kde to nesnáší – je její první „ne“ i první „ano“.
Pokračování příště…
Foto: se souhlasem Kristiny Hummelové
