Před nedávnem jsem se dívala na naše společné fotky. Netušila jsem, že o měsíc později už budou minulostí. Při pohledu na jednu z nich, kde jsme se snažili zachytit tango, jakožto náš svatební tanec – podle tvých vlastních slov – mám slzu na kraji. Ale nejde to. Oči jsou vyplakané, vzdaly se jakýkoliv emocí.
Malinko se zakalí, ale už zůstávají čisté.
Dívala jsem se na fotku a ptala se: Kdy jsi zapomněl? Proč já vzpomínám, čtu znovu a znovu těch pár slov, a proč ty jsi tak snadno pryč a jinde? Ani si nevzpomeneš. Ani nevíš, co prožívám, co bych si přála, a na co podvědomě čekám… Jak jsi mi jen mohl takto lhát?
„Vloupám se do tvojí mysli, zjistím, že sám jsem…“
Minulost.
Byli jsme tehdy v kině na Bohemian Rhapsody a já si od té doby přála být pro něj “Love of my life“.
Jako by to bylo včera, kdy jsem tuto větu pronesla směrem k tomu, pro koho jsem chtěla být láskou jeho života. Tvrdil mi, že jí jsem. Měla jsem radost. Jenže toto jsou věci, které prověří až čas. Dnes vím, že jsem touto láskou nebyla.
Děkuji za to.
Častokrát ještě chodím po bytě, hledám a nenalézám, co potřebuju. Věci, které jsem někde měla, jsou bůhvíkde.
Jsem tu chvíli, ale děkuji za to, že umím být tak přizpůsobivá. Dnes už můžu říct, že mám dar. Mám dar cítit se na mnoha zprvu cizích místech jako doma. Tamhle něco vymyslím, tam pověsím fotku, tam dám kytičku, tam svíčku a ejhle, mám pocit, že tu žiju roky namísto čtrnácti dnů. Jsem schopná si ze všeho udělat domov. Brzy si zvyknu, brzy se přizpůsobím.
Děkuji a konečně cítím vděčnost za vše, co mě poslední dobou provázelo mými životními změnami.
Z mnoha stran slýchám, jak jsem statečná, že jsem se nevzdala. Nechtěla jsem tomu věřit, odpovídala jsem jim ve stylu, že to není až takové, jaké se to zdá být. A opravdu není to až takové, ale na druhou stranu si teď říkám: proč ne? Proč se nepochválit za to, že jsem se postavila na vlastní nohy? Že jsem si našla práci v Praze v mém vysněném divadelním prostředí, do týdne si našla byt a dnes už funguju s otevřeným srdcem?
Děkuji za to.
Díky všemu, co člověk SÁM dokáže, si začíná věřit. Má se rád a přijímá se takový, jaký je. Já už chápu, že se nechci a nebudu chovat podle žádných měřítek okolí.
Vím, že v lásce k sobě i v lásce k ostatním záleží jen na tom, zdali se my sami takto přijímáme, a všichni ostatní nás tak budou přijímat také.
Není nic, co mi přijde, že by se nemohlo uskutečnit. Ve všem se snažím vidět smysl.
Děkuji za všechna zklamání, slzy a občasná sejití z cesty. Díky nim se dnes vnímám jako mnohem silnější, odolnější a odvážnější.
Věřím lásce.
