S Petrem nás od sebe dělí dvacet tři let. Nechává vás to klidnými? Super! Přijde vám to divný? To mě mrzí. Vlastně nemrzí. Jen bych vám ráda ukázala svůj pohled na svět.
`Normální` není jediný správný
Možná je to tím, že mám kolem sebe ty správný lidi. Nikdy se mi nestalo, že by se na nás někdo z našeho okolí díval skrz prsty. Aspoň ne veřejně. Navíc za ty dva roky a tři měsíce, co jsme spolu, by se k nám nějaké ty pomluvy jistě donesly. Ale nejsem naivní. Jsou lidi, kteří se určitě diví. Co na něm ta holka vidí? To ale musí mít peněz! Nebo trochu z jinýho soudku. Hele, on si užije a odkopne ji. Co by s takovou mladou buchtou dělal? Vždycky mě to pobaví. Jak u nás pořád spoustu lidí dokáže žít v předsudcích a uznává jenom to, co je `normální`. A normální přeci je, aby byl pár relativně (plus míň věkovej rozdíl pět let) stejně starý, měl stejné zájmy, stejné plány do budoucna… Vždyť to tak vždycky většinou bylo, tak proč by to mělo být jinak?
Nešetřím, žiju!
U nás v rodině si většina zakládá na tom, aby žila obyčejným, průměrným životem, měla slušnou práci a stálý příjem. Mohla si jednou, dvakrát za rok odjet na dovolenou k moři a co hlavně – aby měla našetřeno do důchodu nebo na horší časy. Asi je to tak správně, nebo aspoň na tom není vůbec nic špatnýho. Ale já tak trochu, nebo spíš víc, z té naší rodinné uniformity vybočuju. Pro mě je důležitý užívat si každej den naplno. A proto jsem ochotná všechny peníze utratit za cestování, knížky, dobrý jídlo a víno. Neodepřu si vůbec nic. Radši budu mít na konci každýho měsíce na účtu sto padesát korun, ale něco zažiju, než aby to bylo opačně. A když mě nějaká práce nebaví, nechám ji plavat. Možná to není ten správnej přístup, ale pro mě je aktuálně ten nejlepší z možných. Nevím, co bude za rok, natož za deset, patnáct, čtyřicet let. Možná nakonec budu sušit hubu a nadávat si, že jsem neušetřila. Možná taky ne. Nedávno jsem se zase přesvědčila o tom, jak strašně je život pomíjivej. Že je vám třeba třicet, v životě vám vůbec nic nechybí, cestujete po celém světě, máte krásný děti, ale jen tak si odjedete na dovolenou a už se z ní nevrátíte. A to je důvod, proč píšu tenhle článek. Protože mě nezajímá, co bude, ale co je.
Už nemusím snít
Proto mám Petra. Sice je o víc než dvacet let starší, ale to je mezi námi jedinej rozdíl. Rozumíme si skoro ve všem. A v čem si nerozumíme, kvůli tomu se aspoň do krve pohádáme. Bydlíme spolu, pracujeme spolu, trávíme spolu i volnej čas. Jsme spolu skoro dvacet čtyři hodin denně a je to skvělý. I když zrovna tohle spoustu lidí nechápe. Já bych před dvěma a půl lety taky nechápala. Nechápala jsem spoustu věcí. Nevěřila jsem, že se někdy podívám do Hongongu a Izraele, že začnu jezdit na motorce, že budu řídit čtyřkolku, že někdy budu jíst na skoro opuštěnym ostrově uprostřed Indickýho oceánu langustu, že mě někdo vezme do opery na balet. Že někdy napíšu knížku.
Den D
Abych to zkrátila, za ty dva roky jsem prožila to, co jsem neprožila za předchozích sedmadvacet let. Něco, o čem jsem ani netušila, že někdy já můžu prožít. A to všechno se stalo z jednoho důvodu. Díky rozhodnutí, který jsem 2. května 2016 učinila. Tehdy jsem chodila s jedním klukem. Byli jsme spolu osm let a osm měsíců. A kdybych v prosinci 2015 nezměnila zaměstnání, byli bychom spolu možná dodneška. A oba bychom se trápili. Anebo třeba ne. Těžko říct. Důležitý je ale to, že jsem sebrala odvahu a ze vztahu odešla. I když bez Petra bych to asi nezvládla. Dlouhý týdny jsem se snažila brát ho jenom jako kolegu z práce, pak jsme přišli na to, že nás baví stejný věci. Kino, divadlo, výstavy, vysedávání po kavárnách, poznávání nových míst… Byl přesný opak bývalého. Tak jsem se jednoho dne probudila a zjistila, že to asi bude všechno jinak, než jsem si namlouvala. Že jsem zamilovaná. O týden později jsem se k Petrovi přestěhovala. Druhej květnovej den jsem bývalému oznámila, že jsem si našla někoho jinýho. Nebo že už s ním nechci být. Nevím, co přesně jsem to ráno řekla. Jen tuším, že jsem to měla říct lépe a dřív, to už je teď ale jedno. Odpoledne jsem si už stěhovala všechny věci o pár kilometrů dál.
Kdo neriskuje, nic nemá
Nikomu jsem o tom neřekla. Aspoň první tři dny určitě ne. Ani svým nejlepším kamarádkám ani rodičům. Nikomu. Bylo mi to tak nějak blbý. Ke všemu jsem si říkala, že jim to stejně může být jedno. Ve skrytu duše jsem se taky bála, jaký názory na to rozhodnutí sklidím. Později se ukázalo, že vesměs nikdo proti tomu nic nemá. Ještě později se ukázalo, že šlo sice o nejtěžší, ale zároveň i nejlepší rozhodnutí, který jsem kdy udělala. Myslím si to i teď. Ne, nemyslím. Vím to.
Otázky, který trápí všechny, jen mě ne
Jenže čím déle jsme spolu, tím častěji se nás lidi začínají ptát na otázky typu: Hele, a vy nechcete mít děti? A bude chtít mít vůbec děti, když už má tři? Hele, myslíš, že si tě vezme, když už byl dvakrát ženatej? Přemýšlela si o tom, co budeš dělat za dvacet, třicet let?
Vážně? Skutečně každýho zajímá jenom budoucnost? Proč všichni žijou budoucností a co je teď, je nezajímá? Protože jsou s tím, co mají, věčně nespokojení? Já nikdy na takový otázky neodpovídala. Teď to udělám. A jestli se mě ještě někdo někdy zeptá, odkážu ho sem.
Děti chci. Aspoň jedno. Ale ne teď ani ne za rok a pokud možno ani ne za dva nebo tři roky. Až oslavím třicátý čtvrtý narozeniny a pořád nebudu mít děti, pak se tím začnu zabývat. Do té doby mi s dětmi dejte pokoj. Až se na mém postoji něco změní, určitě se to prostřednictvím blogu nebo sociálních sítí dozvíte. Možná nastane i ta situace, že se mi biologický hodiny zkrátka neroztikají. Nebo že Petr vážně už další dítě chtít mít nebude. Ale tyhle situace se řeší, až když se dějí.
Jestli se budeme někdy chtít vzít, taky se to včas dozvíte. Asi jako každá holka bych jednou svatbu mít chtěla. Ale nelpím na ní. Už vůbec na ní nelpím teď, když mi není ještě ani třicet.
A co budu dělat za dvacet třicet let? Jako až mně bude padesát devět a Petrovi osmdesát dva? 😀 Vy víte, co budete dělat za třicet let? Upřímně, já nevím, co budu dělat zítra, tak proč by mě mělo zajímat, co bude za měsíc nebo za rok? Za spoustu let? Já mám do budoucna jenom jeden plán. A přání. Žít. Užívat si každej den, protože ten poslední může přijít kdykoliv.
Jo a už jsem se vám zmínila, že jsem kromě trojnásobné macechy i dvojnásobná, za chvíli dokonce trojnásobná nevlastní babička? Život je nevyzpytatelnej. Díky bohu za to. Jinak by to byla pěkná nuda.
******
Více článků najdete na mém blogu: www.businesscoffee.cz
