„Hele, to je jako ve Stolečku prostři se!“ Mařka šťouchne do Božky, až jí málem vyrazí košík z ruky.
„No jo, no. Tak tu maj piknik. Taky bych si něco dala. Měly jsme si vzít svačinu,“ zahučí Božka. Dál kouká do země a hledá houby, „Pojď, za chvíli je poledne. Třeba ještě něco najdem.“
„Není ujetý, že tu nikdo není, když tu mají věci?“ Mařka se dívá na mýtinku před sebou. Až sem na to místo moc houbařů nedojde. Musí se přebrodit potok a pak vyfunět do kopce. Čekala by tu spíš nějaký páreček v objetí než prázdnou deku… Lidi jsou zvláštní.
„Třeba tu jsou, ale my je nevidíme…“ zafilozofuje Božka.
„To by museli jít někam dál do lesa… Ale proč?“
„No, vidíš, šli na záchod nebo na maliny. Pojď pryč!“
„Haloooo! Je tu někdo?“ zařve Mařka plných plic.
„Co blbneš?“ Božka naopak šeptá.
„Tobě to fakt není divný, že tady nikdo není?“
„Mně je to dost jedno,“ zafuní Božka.
„To jsi celá ty. Tebe nic nezajímá. Ale pak se nic nedozvíš…“ Mařka se vydá směrem ke košíku a dece. Obojí leží u krásné vyhlídky do údolí. Když se chce naklonit nad okraj bývalého lomu, chytí ji Božka za svetr.
„Neblbni, ještě tam spadneš!“
„Kam bych padala. Je tu hezkej výhled. Tak jako do krajiny,“ Mařka ukazuje rukou směrem k srázu jako průvodkyně nějaké turistické skupiny.
„Ale, no, jo. Tak jsi to viděla a můžeme jít.“
„Třeba se šli koupat…“
„No, možná jo, anebo tady někde v houští sexujou. Nemusím bejt u všeho.“
„Pamatuješ? Taky jsme tady dole plavaly. To bylo super! Ta voda! Nepůjdeme se koupat?“ Mařce zazáří oči.
„Mně takový vedro nepřijde…“ brblá Božka, „a taky mám krámy…“
„Tak nic, no,“ Mařka si prohlíží, co je na dece: „Hele, oni tu mají víno a ten drahej chleba s uzeným, co prodávají dole v pekárně a taky marmeládu, hořčici a sýry… Vidělas ty sýry? Já mám takovej hlad! Myslíš, že si všimnou, když jim něco sníme?“
„Já tady nic jíst nebudu,“ Božka dá svůj houbařský košík na zem a překříží ruce jako trucovité dítě.
„Celej bochník stejně nemůžou zbaštit a nikdo tu není,“ Mařka se sehne, najde na dece nůž a ukrojí si pořádný krajíc čerstvého chleba. Přidá na něj kus sýra a rozhlédne se. Nikoho, kromě Božky, nevidí. Jak tu mohli nechat takovou hostinu? Mařka se pořádně zakousne a sedne si na deku.
„To si děláš srandu?“ vyjede na ní Božka.
„Proč? Nechali to tady bez dozoru? Nechali. I kdyby někdo přišel, tak co mi udělají? Kvůli kousku sejra. Mimochodem moc drobrýho…“ Mařka má plnou pusu a podává krajíc Božce. Ta už to nevydrží a kousne si taky.
„Znáš tohle ovoce?“ Božka přešlapuje vedle deky a pořád se dívá kolem.
„Tohle?“ Mařka ukáže na mango, ale nemůže si vzpomenout, „Myslim, že je to mungo, nebo tak nějak. Chceš?“ Mařka činorodě otevře průhlednou krabičku a nožem kus ukrojí. Ještě na noži podá sousto Božce.
„Dobrý,“ pochválí kamarádka. Ještě jednou se rozhlídne a přisedne si na kraj deky. Hrábne do nádobky a strčí si do pusy hroznové víno a maliny, „Tak na maliny asi nešli,“ zahuhlá s plnou pusou.
„Takhle si debužírovat…“ slastně chrochtne Mařka. Vyndá plátěný kapesník, vyklepe z něj jehličí, plivne na okraj a otře s ním plastové skleničky na víno. Oběma nalije z otevřené láhve, která stojí v rohu košíku..
„Pivo tam není?“ zeptá se Božka a posune se blíž ke koši.
Mařka zavrtí hlavou a podá jí sklenku. Božka pokrčí rameny a kopne to do sebe. Zašklebí se. Víno vůbec není sladké. Podá nádobku zpátky Mařce. Ta jí chce dolít, ale Božka rázně zavrtí hlavou. Mařka pokrčí rameny, dopije svoji a štědře ji naplní znovu.
„Neměly bysme jim něco nechat?“ zeptá se Božka, když dojí další krajíc chleba se sýrem a sní víc než polovinu zásob ovoce. Utře si ruce do svetru a napije se z láhve s vodou. Je lepší než to víno!
„Uvidíme,“ ušklíbne se Mařka, sundá si boty a natáhne se na deku. „To je pohodička!“ pohladí si bříško a kouká na nebe. Utrhne si kousek trávy vedle. Chvíli se s ní šťourá v zubech a pak už stéblo jen tak převaluje v ústech.
V lese za nimi praskne větvička. Božka vystřelí ze svého místa a zastaví se až několik metrů od deky.
„Co blbneš?“ podiví se Mařka.
„Něco jsem slyšela… Třeba už se vracej.“
Mařka se otočí na břicho a dívá se směrem do lesa, „Nic tam není.“
„Ale jo, je. Možná medvěd. Nalákalo ho to žrádlo,“ blekotá Božka. Rychle zaběhne k dece, popadne svůj košík a vrátí se zpátky na místo pár desítek kroků od Mařky. Svůj dnešní úlovek hub nikomu nedá!
Mařka si jejího počínání nevšímá. Vyhodnotila, že v lese nikdo není a rozhodne se podívat se blíže na zoubek plechové krabičce, co viděla na dně košíku. „Tam by mohl být zákusek,“ řekne nahlas, aby nalákala Božku.
„A co ten medvěd?“ připomene Božka, ale začne se blížit k dece, aby nepřišla o to, co najde kamarádka.
„Medvědi tu nejsou. Pojď na sušenku,“ Mařka vytáhne krabičku a zatřese s ní směrem k Božce. Ozve se kovový zvuk. Rozhodně nepřipomíná čajové pečivo.
Mařka položí krabici na deku a chce otevřít víko. Třeba tu našly, kromě prima papání, ještě poklad! Na dece před ní se objeví stín postavy. Mařka sebou cukne. Pak si odplivne, „Božka, to se musíš tak plížit?“
„Co je v tý krabici?“ Božka jí kouká zvědavě přes rameno.
„Nevim, nejde mi otevřít. Nějak na to nevidim. Mám to celý rozmazaný,“ Mařka si mne oči.
„Ukaž, já to udělám,“ Božka se rozhlídne kolem, a když nevidí medvěda, ani nikoho jiného, postaví košík na zem a vezme do ruky krabici. Také jí nejde otevřít. Položí si ji na deku, klekne si a vezme si na pomoc nůž, kterým krájely chleba. Urputně páčí, až víčko konečně odskočí.
„Co je tam?“ zeptá se Mařka a trochu si u toho šlape na jazyk.
„Ses pěkně nametla,“ konstatuje Božka a koukne do krabice. Leží v ní dva mobilní telefony, občanky a složený papír. „Žádný sušenky tu nejsou…“ řekne zklamaně a chce krabičku odložit. Pak ji ale přemůže zvědavost, prohlídne si fotky mladého muže a ženy na dokladech. Podivný! Že by nějaká hra? Třeba bude na papíru nějaký vzkaz, pomyslí si a začne číst.
„Do prdele! Do prdele! Já věděla, že je to blbej nápad!“ Božka vyskočí z deky, bosá zmateně pobíhá kolem a zuřivě si utírá rukou jazyk. Vrátí se zpátky na deku a začne se plížit až k okraji srázu, „Musíme zvracet! Dělej!“ řve přitom na Mařku.
Ta leží na zádech a prohlíží si svoji ruku. Rozmazává se jí před očima. Neví, proč Božka plaší, vždyť je na světě tak hezky. Cítí se úplně lehká, lehounká – jako sen. Mařenka bude spinkat. Dobře se napapala a teď si odpočine…
Božka, která se dosunula až na okraj srázu a podívala se dolů, ji ale nenechá. Sama se už vyzvracela. Ani si nemusela strkat prst do krku. Stačil jí jeden pohled dolů ze stráně, pod ní leží tam dvě zkrvavená těla.
„Musíš zvracet! Slyšíš, Maruno?!“ Božka třese s kamarádčiným čím dál bezvládnějším tělem. Zkouší do ní dostat vodu s hořčicí z piknikového košíku. Mařka ji prská všude kolem. Do krku jí sklouzne jen trošička.
„Záchranku, musím volat záchranku!“ Božka vezme do ruky mobil z krabičky a roztřeseně vyťuká 112.
„My jsme votrávený!“ křičí do telefonu, „Já nevím, někde v lese, nahoře na kopci, je tady lom a taky dvě mrtvoly… Ne naše, ty jsou cizí. Musíte přijet, kamarádka umírá…“ Božena se otočí, když uslyší Mařku dávit. Sveze se na deku. Teď už ví, že majitelé pikniku nepřijdou. Jsou dole pod srázem doslova na hadry. Nikdy nevěděla, proč se tomu tak říká, ale když viděla ta těla v nepřirozených úhlech, jak zcela okopírovala tvary balvanů, na kterých leží, došlo jí to.
Jakoby z dálky k ní doléhá hlas operátorky. Pokouší se odpovídat na její otázky, „Našly jsme piknik, bylo tu jídlo a taky to víno. Nevěděly jsme, že je otrávený. Až když jsem našla ten dopis na rozloučenou. Bylo tam, že se milujou, ale nemůžou spolu bejt, tak si udělali poslední piknik a že pak ještě skočí. Nechali tu mobily… My telefony s sebou do lesa nenosíme, takže nás otrávili, ale taky možná zachránili… Dělá se mi mdlo, asi bych měla ještě zvracet… Najdete nás? Že nás najdete! My se chtěly jen najíst, nejsme žádný sebevražednice!“
Božka už nevydrží sedět a lehne si. Z telefonu se pořád ozývá hlas operátorky. Božce se už ale nechce mluvit, jen spát. Na malou chvilku si zdřímne a pak to spolu dořeší…
Každý čtvrtek najdete novou povídku na mém blogu www.olivie-uzasna.cz ♥
