Bezdětnost volbou nebo osudem: Pohledy z domova a ze zahraničí
Přibližně jednou týdně dostávám z Čech tuhle otázku: Už jsi/kdy už budeš těhotná? Často tutéž dostává i moje maminka, od lidí, kteří mě znají, ale z různých důvodů nekontaktují přímo: Tak kdy už bude mít Jana děti?
Tady v Americe se mě ptají taky. Je to ale podstatně méně často a otázka je formulovaná úplně jinak: Chceš být těhotná? Nebo, jak se mě včera zeptala jedna moje známá tady: Chcete s B. děti? Stalo se mi to tady už mnohokrát. Lidé ve Spojených státech se mě na mateřství neptají s automatickým předpokladem, že jednou budu rodit. Zajímá je, jestli vůbec někdy rodit chci. Což je dost podstatný rozdíl, který mě včera znovu přiměl přemýšlet, jak velká propast je mezi oběma společnostmi, ve kterých žiju.
V té české pravidelně píšu do časopisů, jaké máme štěstí, že bydlíme v zemi, která nám umožňuje žít různými způsoby. Věnovat se naplno rodině, nebo naopak práci a zájmům, nepohnout se z rodného kraje nebo cestovat až na konec světa, případně kombinovat z tohohle všeho. Chlubíme se, že jsme otevření jakýmkoliv možnostem. Jenže ve skutečnosti, když na ně doopravdy dojde, se mi zdá, že jsme si na ně ještě nezvykli. Jinak by se přece v životě žen neodehrávalo třeba tohle:
“Bude ti osmatřicet a ještě nemáš dítě?” zeptala se nedávno jedna žena (žena!) mé kamarádky, když jí oznámila, že ještě nerodila a vlastně ani netuší, jestli někdy bude. Znělo to prý podobně, jako by jí položila otázku: “Nejsi náhodou nějaká divná?”
Jistě, můžu si říct, že to je jenom jeden příklad, který nevypovídá nic o celé společnosti, a moje kamarádka přehnaně citlivá, proto mi to takto dramaticky vyprávěla. Já se ale často cítím podobně. Jako by směrem ke mně s každou tou otázkou, kdy už budu těhotná (nebo co se děje, že ještě nejsem), bylo vysloveno také stanovisko, co se ode mě jako od dvaatřicetileté ženy očekává: mít děti. A když to nesplním? … Co se vlastně stane, když to nesplním?
Lidé ve Spojených státech, nebo aspoň ti, co jsem zatím potkala (včetně mého tchána a tchýně), mi svou otázku nepodstrkovali očekávání. Ptali se mě na přání. Kdybych řekla, že jsme se s B. dohodli, že děti mít nebudeme, fajn, fair enough, nesnažili by se mě přesvědčit, že je to špatně a mám si přát něco jiného. Přijde mi totiž, že doopravdy věří v jakékoliv možnosti. Tedy že i bez dětí lze prožít hezký život, že žádná žena a pár nejsou divné, když nemají děti. Ať už proto, že nechtějí, nemohou, nebo proto, že se jim život prostě zamotal a trvalo příliš dlouho, než se potkali, to je celkem jedno.
Hm. Nevím.
Zkuste mi napsat vy. Zdá se mi to, nebo jsme si doma ještě nezvykli na bezdětnost?
Článek vyšel na autorčině blogu www.comiudelaloradost.cz
Zdroj foto: Pixabay.com
