Je-li to objev v rámci sezení, je z toho široké téma, které často do té doby visí nad vztahy jako smradlavý obláček, který je vždy zpočátku velmi roztomilý. Je to výmluva pro nedělání změn zajetých zvyků, je to omluva řady věcí, je to mantra, které se prý nejde pustit.
Ten zprvu roztomilý obláček je někde vedle sluníčka, nezakrývá jej, jen zdobí oblohu. To jsou chvíle, kdy bytí spolu je pro oba báječné, chtěné a snové. To by se ale ten mráček nesměl zvětšovat. Zvětšuje se touhou být častěji spolu a nejlépe vlastně stále, i když spolu nejsme, tak být spolu aspoň nějak navázáni. Co nejvíce si psát, telefonovat… Tedy neustále se ujišťovat, že tu partner je s námi a hlavně je tu pro nás. Rostou nároky na partnerův čas, na jeho pozornost k nám, na jeho život.
„Odevzdávám ti svůj život, ty mi odevzdej svůj.“
Slunce ale postupně začíná být zvětšujícím se mrakem zakrýváno. V tom mraku je jakási zvláštní touha, pnutí a také spousta strachu. Strach že o něco přijdu o lásku o něj a dokonce o důkaz své vlastní hodnoty. Strach, že o něco přijdu může přijít tehdy, když si myslíme, že něco vlastníme, když si myslíme, že máme na něco nárok, právo.
Kde se ten nárok bere?
Možná z mládí. Jako malí jsme nedostali lásku v podobě a intenzitě jakou jsme chtěli a potřebovali. Dostávali jsme méně pozornosti, než jsme potřebovali. To, co jsme dostávali nám vytvořilo vzor našeho pohledu na lásku, který není náš přirozený, niterný. Je jen jakousi náhražkou. Náhražky nemají váhu a kvalitu originálu, a ani jeho obsah. Čili naši nádobu lásky, (chápejme jako saturaci láskou, přijetí) máme nenaplněnou. Tu nádobu nám nyní má někdo doplnit. A to je nelehký, řekl bych až nesplnitelný úkol. Někdo od nás dostává tu moc nám vše vynahradit. Dostává tím od nás i závazek. Je zavázán, přivázán a utahován. V tom závazku je právě ono doplnění nás. Konečně jsme celí! Ale ono to postupně nestačí. Strach pracuje žádá denní důkazy.
To začíná být nepříjemné pro partnera. Svázaný, rovná se nesvobodný. Nesvoboda znamená nelásku. Láska není příbuzná s majetnictvím, strachem, závislostmi a nároky. Láska je spojena s pravdou a svobodou.
„Čím více tlačíme, tím dále odtlačíme.“
Tlačit můžeme i z jiného důvodu. Kupříkladu v případě, že jsme měli sice dostatek lásky, ale nevymanili jsme se z takového toho dětského přijímání lásky. Nedospěli jsme. Hledáme spíše rodiče, než partnera.
Jakmile začneme mít strach, že o něco přijdeme, začneme dělat přesně ty věci, které k tomu vedou. Utahovat, tlačit, naléhat. Zvětšovat ten původně roztomilý obláček na pořádný mrak. Partner to ještě chvíli snáší, ale pak si všimne, že ten mrak má své hranice, a že když vyjde za ně, je mu vlastně lépe. Neprší tam, nevane vichr, svítí slunce. V závěru už stačí do jeho bezpečné zóny jen zavolat, či napsat sms a rázem se na chvíli zatáhne i tam. A to bývá vztah již u konce.
Tak přicházíme o důkazy naší hodnoty, doplňovače „lásky“ o kus života o našeho vězně. Spoluvězně našich vzorců chování. Opět se stáváme „nekompletními“.
Co nám může pomoci chovat se jinak, zažít opravdové partnerství, zažít dospělou lásku?
Odhalení vlastních vzorců chování v partnerství. Poznání vlastního, naučeného systému lásky a probuzení své čisté lásky. Té, ze které jsme stvoření, která je naší čirou energií bez přísad. Toto poznání nám přinese i hřejivý pocit vlastní hodnoty, naplněnosti a celistvosti. Je to totiž obrovský kus na cestě za sebe poznáním, za vědomím sebe.
Tagy:láska osobní rozvoj
