Vztekáš se. Jsi smutná. Naštvaná. Zoufalá. Pláčeš. Slzy ti stékají po tvářích. Máš pocit, že všechno je úplně na nic.
Přichází tvůj muž. Objímá tě. Hladí. „Neplač,“ říká. „To vyřešíme. Uděláme to takhle…“
Předestírá ti plán. Navrhuje řešení. Jsou rozumná, logická. Ale tebe neuklidňují. Necítíš se lépe. Zlobíš se na něj, ale vlastně nevíš proč. Má přeci pravdu. Není to tak hrozné. Sbalíš svůj smutek, frustraci i vztek do malé kuličky a tu zatlačíš hluboko do svého těla. Jsi rozumná. Už nepláčeš. A přesto cítíš, že je něco špatně…
Emoce versus rozum
Poznáváte se v tomto příběhu? Každá jsme to někdy zažila, od rozbitého hrníčku po vyhazov z práce, od nefunkční varné konvice po hádku s rodiči, od toho, že došel čaj, po vážné onemocnění v rodině. Pamatuji si, jak jsem mnohokrát přišla za svým mužem se slzami, schoulila se mu do náručí – a pak to najednou skončilo hádkou.
Pak jsme jednoho dne narazili na kapitolu v knize Rádce pravého muže od Daniela Deidy a prožili ohromný „aha moment“.
Když je žena v emocích – nenavrhujte řešení situace. Emoce a racionalita na sebe nemilosrdně narazí.
Nechejte ji emoce vyjádřit, počkejte. Nic neříkejte. Jen buďte. Řešení počká.
Těch pár vět nám hodně změnilo život. To uvědomění, že byť jsme velcí dospěláci, někdy prostě potřebujeme chvíli jenom tak fňukat.
Potřebujeme se na chvilku ponořit do svých emocí. Nechat je plynout. Nepotlačovat je. Nesoudit.
Někde v koutku své racionální mysli samozřejmě víme, že to není tak černé a že to nakonec zvládneme vyřešit. Ale teď ne. Teď to potřebujeme jen prožít.
A zdaleka nešlo jen o mě a mé slzičky. I muži totiž mají občas své dny (a děti jakbysmet). A tak když manžel přijde z práce se špatnou náladou, vím, že nemá cenu mu nabízet jiný pohled, ani ho chlácholit. Prostě ho nechám v emocích, vyzuří se, vyfňuká a bude zase dobře. Už na to také máme kouzelnou formulku: “Neřešit. Mít rád.” 🙂
Plakej, to bude dobré
Už od mala jsme zvyklí na věty: „Neplakej, to bude dobré.“ „Pláčem nic nespravíš.“ „Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem.“
Jenomže tyhle věci nás učí jen potlačovat emoce, zavírat je do koutku duše, kde se krčí jako temné stíny, které kdykoli můžou vyletět ven a tropit neplechu. I po letech.
Náš pláč samozřejmě mléko do rozbitého hrnečku nevrátí. A opravdu nakonec všechno bude dobré. Ale teď ještě není. A máme právo to cítit.
Jakmile se jezero emocí vyleje a oči vypláčou do sucha, může na jejich místo v klidu nastoupit rozum.
Rozum, který v klidu posbírá střepy, hadrem vytře podlahu a skočí do krámu pro nové mléko.
Když najdeme rovnováhu mezi emocemi a rozumem, když oběma popřejeme sluchu tehdy, kdy jsou potřeba, najdeme vnitřní klid. A nehrozí, že až příště rozlijeme mléko, uvidíme v něm všechna rozlitá mléka před ním a ven se začnou drát všechny nevyplakané slzy.
Když přijdou emoce – zastavme se a neřešme. Když pak začneme řešit, nebudou se už nám plést do cesty. Dovolte to svým ženám, svým mužům, svým dětem. Dovolte to sobě.
S láskou Lúmenn, ANGELUMLUCIS.CZ
