Vešla jsem dovnitř.
Já, se mnou i kočka na vodítku a náš pes, opravdu velký pes, tak velký, že váhově už dávno překonal i mých padesát a něco kilo. Jsme celkem vtipná trojka, kočka na vodítku, pes na volno a bláznivá panička k tomu. I ta panička by někdy potřebovala přivázat, aby tolik nelítala ve svých vzdušných zámcích a nebojovala s větrnými mlýny.
Už ani nevím, v jakém pořadí to bylo, do dveří jsme se hrnuli všichni současně. Tak tak, že jsme prošli, tak tak, že jsme se do malé vstupní chodby našeho malého domu všichni poskládali. Skládání je o to těžší, že se nám tu vždycky motá ta šňůrka od vodítka, které má na konci ještě kočku do chvíle, než se mi podaří jí vysvobodit z postroje. Teď nám to skládání ještě zhoršily i neočekávané předměty, které se tu zjevily během naší procházky jako létající talíř mimozemšťanů. Nebyly tu a teď tu najednou jsou. Leží tu u sklepa, zavazí, provokují. Ty tu teď nemají co dělat, sakra.
Jak razantně se změnily mé relativně příjemné pocity! Zůstaly venku, byly pryč. Hned za vstupními dveřmi přišel šok. Takové nenápadné krámy – spacák, karimatka, batoh, obyčejnosti, které v pátek obyčejně zčásti zakrývají ty naše obyčejné komunistické kachličky, protože v pátek se odjíždí ven, najednou spustily neobyčejnou lavinu. Byla to lavina, která zabíjí a bere vše. Přišel s ní zával mrazivých pocitů, které nešly setřást. Svíraly mě tak, až jsem se dusila. Teď přece neodjede!
Byl to blesk z čistého nebe. Musím však přiznat, že to naše společné nebe se nejevilo úplně bez mráčků snad žádný z našich společných dnů. A že jich bylo. Skoro čtyři roky, kolik hádek jsme už za tu dobu stihly? Kolik výčitek?
Kolik rozchodů? Kolik odchodů? Žádný definitivní, ale to se dnes má změnit. Na definitivní ránu do srdce jsem však nebyla připravena. Může na ni být vůbec někdy člověk připravený? Celý můj svět se smrskl do jednoho slova: „trápení“. Na nic jiného nebyl prostor.
Chcete si přečíst celý příběh?
Chcete celou knihu NEOPOUŠTĚJ MĚ v pdf? Stačí o ni zažádat na emailu: pr********@se****.cz
