Stejně nezávislá jako její kočky. Dovede příst, ale umí i pořádně seknout drápkem.
Kdo je LUCIE?
Pracující žena. Velká milovnice koček, které miluje nade vše.
Žiješ v Praze, ale nejsi odtud. Co Tě do hlavního města přivedlo?
Přišla jsem sem v roce 1993, protože v Krnově, odkud pocházím, nebylo pracovní místo.
Jaká je Tvoje profese?
Zdravotní sestra všeobecná.
Vždy jsi chtěla být zdravotní sestrou?
Ne.
Čím jsi se tedy chtěla stát?
Prodavačkou v obchodě.
Proč to nevyšlo?
U nás v rodině byli všichni zaměřeni na zdravotnictví, takže Lucie musela jít taky studovat zdravotnictví.
Smířila se s tím Lucie nebo to dodnes vnímá jako křivdu?
Trochu se pořád cítí ukřivděná, že to nevyšlo podle jejích představ (smích), ale nakonec je asi ráda.
Proč by sestra nemohla dělat prodavačku?
Mohla, ale asi už bych to dnes nezvládla.
Jakými obory jsi ve zdravotnictví prošla?
V nemocniční sféře jsem pracovala přes 20 let. Vždy to byly chirurgické obory, tj. klasická břišní chirurgie, obezitologie, plastika a ortopedie. Pozitivem v lůžkové části byl fakt, že se člověk mnohému naučí. Samostatnosti, hodně zjistí o druhém člověku – jak o pacientovi, tak o kolegyních. Velkou nevýhodou byly služby. Víkendové mi nevadily, ale nejhorší byly pro mne noční, na ty jsem si nikdy nezvykla.
V ambulantním sektoru jsem asi 7 let, nejdříve na ortopedii a poté v oboru zcela mimo chirurgii, a to gastroenterologii, konkrétně na endoskopickém pracovišti, kde jsem dosud.
Je nějaká profesní změna, které lituješ?
Mým druhým zaměstnáním byla chirurgie ve Všeobecné fakultní nemocnici (VFN). Odchod odtud byl velkou chybou, ale chybami se člověk učí…
Co Tě tehdy přimělo odchodu?
Klasický důvod – ženský kolektiv, žabomyší války, bylo toho už hodně mezi námi, kdy jsme si nerozuměly. Nedobré interpersonální vztahy.
Kde se profesně vidíš za 10 let?
Chtěla bych už zůstat v ambulantním sektoru, protože je to pro mne výhodnější díky pravidelnosti. Pracuji nyní v jednosměnném provozu plus jednou za 14 dní v ambulanci ortopedie, abych úplně nevypadla z oboru. To je sice odpoledne, ale nevadí mi to.
V čem se liší jednotlivé chirurgické obory, jimiž jsi prošla, z pohledu sestry?
Obezitologie a plastika byly v soukromém sektoru a tam se jednoznačně upřednostňuje klient, zatímco při práci třeba ve VFN vše bylo hlavně o pacientech. Pro mne rozhodně lepší – lidštější přístup. Jak pacientů k nám, tak personálu k nim.
U plastik se jednalo hlavně o zahraniční klientelu a musím říci, že to mi moc nevyhovovalo.
U Tebou zmíněných ambulantních oborů je asi velký rozdíl mezi ortopedií a endoskopiemi?
Ano. Musím říct, že nyní na gastroenterologii jsem nejspokojenější.
Opustíme Tvou profesi, pojďme trochu víc poznat Tebe. Zmínila jsi, že pocházíš z Krnova – plánuješ se do svého rodného kraje někdy vrátit?
Přesně tak, pocházím ze Severomoravského kraje. Zpočátku jsem na návrat měla úplně jiný pohled. Praha se mi líbila, byla jsem nadšená z velkoměsta, ale jak člověk stárne, vidí věci jinak. Takže ano, stoprocentně se do Krnova jednou chci vrátit.
Stíháš při práci všeobecné sestry koníčky?
Kdysi jsem měla pocit, že člověk chodí jen z práce do práce, teď při jednosměnném provozu už čas na koníčky mám. Ráda čtu, pletu, teď se mi začala nově líbit práce nehtařky a asi před rokem jsem začala cvičit – různé skupinové lekce, nejvíc se mi líbí trampolínky, kde člověk vyskáče všechno, co za týden nosí v hlavě, veškeré stresy a starosti. To mě velmi baví, i když je pravda, že nyní cvičení hodně flákám. Dobrovolně přiznávám, ale začínám na pravidelnosti zase pracovat!
Kolem nás proběhli dva velcí kocouři, tedy koníčků bude víc?
Ano, ale já kočky neberu jako koníček, spíš jako rodinu. Mám dva mainské mývalí kocoury ze stejné chovatelské stanice, lze říci nevlastní bráchy. Kromě nich ještě dvě 11leté holky, jedna je z útulku, druhá z Vinohradské nemocnice. Kdysi tam bývalo hodně toulavých koček a jedno kotě jsem si odtud vzala.
Která kočka přišla jako první a proč?
Doma jsme mívali kočky vždy, měla jsem je moc ráda a chtěla jsem tu mít někoho, kdo domácnost rozveselí. Kousek od mého pražského bytu je kočičí útulek v Dolních Měcholupech, kam jsem se zajela podívat… a přijela jsem s malinkatou Sofií.
Mým snem byla dlouho mainská mývalí kočka, ale na to se člověk musí opravdu připravit, hodně si o plemeni nastudovat a taky mít dostatek finančních prostředků.
Srovnáš-li běžné kočky domácí s těmi s rodokmenem, vidíš mezi nimi rozdíl?
Šlechtěná plemena jsou víc zatížená nemocemi. S holkami Giou a Sofií jsem na veterinu nemusela skoro vůbec, s klukama – resp. s Tadeášem – teď veterináře objíždíme pravidelně. Myslím, že je to tím, jak jsou jednotlivá plemena přešlechtěná, projevuje se to ve větší náchylnosti k onemocnění.
V chovatelských stanicích se sice provádějí různé genetické testy, ale těmto onemocněním se podle mého názoru zcela předejít nedá.
Na závěr odlehčíme – jak nahlížíš na seriály z lékařského prostředí, myslíš, že jsou v nich sestřičky vykresleny reálně? Takové ty vztahy s lékaři na pracovišti…?
Určitě! (smích) Známe hodně manželství lékařů a sestřiček, rozhodně to však v reálu nevypadá jako v seriálech. Jako oddechovka ale dobré.
Co Ty a muži?
Nevím, co na to říct. Je pár mužů, kteří jsou mými dobrými přáteli. Muži obecně? (hluboký povzdech) Jsou opravdu jiní…
Děkuji za rozhovor.
(Foto: archiv Lucie. Veškerá práva vyhrazena.)
Akorát paní Lucie je asi jiný ročník, tak se nemůžeme znát 🙂 také držím palečky…
Hezký rozhovor s inspirativní ženou…ať se Lucii daří 🙂
Děkujeme obě, Lenko!
Je 🙂
Akorát paní Lucie je asi jiný ročník, tak se nemůžeme znát 🙂 také držím palečky…
Taková náhoda, svět je malý. Také jsem z Krnova a do Prahy jsem odešla kvůli práce 🙂
Díky za příjemný rozhovor.
Děkuji, Jaroslavo!