Tak jsem si nedávno dělala takový malý průzkum ohledně toho, co lidi zrovna nejvíc trápí a co nejvíc řeší, páč mě to jakožto lektorku osobního rozvoje a kouče zajímá.
No a na co jsem přišla?
Že je tady mezi námi strašná spousta úžasných lidí, co jsou moc krásný, plný vědomostí a potenciálu, ale vůbec to o sobě nevědí. Co víc, nejen že mají pocit, že nejsou dost dobří, ale ještě jsou i často přesvědčení, že myslet si o sobě hezké věci, je vlastně dost nafoukané. A tak se podceňují, drží se zkrátka a nakonec se v tom svém životě tak nějak plácají, lapají po dechu… Zkrátka vůbec vlastně nejsou na světě rádi.
Kdysi jsem někde četla strašně krásný příběh o indickém žákovi, který říká svému učiteli, „Mistře, je tolik věcí, kterých chci dosáhnout, které chci zažít! Ale není to ode mě příliš smělé? Vždyť kdo jsem já, abych měl tu drzost domnívat se, že je tu vše pro mě, že mám na to na vše právo?“
Učitel se na žáka podíval a řekl, „Chlapče, vidíš tady tu květinu? Vidíš, jak je vysoká a krásná? Jak se otáčí za sluncem, rozevírá svůj květ, přijímá jeho teplo a vláhu země? Jak dává všemu okolo radost právě tím, jak je nádherná a jak voní? A myslíš, že tahle květina někdy prosí boha o svolení? Že se ptá, zda není moc troufalá, když využívá svůj plný potenciál a roste do krásy? Že o sobě pochybuje? Nikoli. Protože květina ví, že je dílem božím. Ví, že její jedinou úlohou je zářit a být dokonalá, jelikož právě k tomu byla stvořena. Ty, jsi chlapče, jako ta květina. Ty jsi také božská bytost. Proto jdi a oslav boha tím, že budeš tím nejlepším, kým můžeš být!“
To je hezký, viďte?!:)
Tak si vezměte třeba všechny, co teď zoufale hledají práci a že je dneska takových lidí vážně hodně. Většinou mají pocit, že nemají co nabídnout a že ta jejich pozice snů stejně neexistuje a pokud ano, tak pak rozhodně nečeká na ně. Co si budem povídat, ono to dneska nemáme lehké. Ale to jsme koneckonců neměli přece nikdy. A tak je sice možná pravda, že je krize a že je těžké bít se o to svoje místo… ale možná v tom to právě celé vězí. Že se pořád o něco bijem. Že bojujeme a jdem tak proti namísto naproti tomu, co bychom chtěli.
Snažíme se vecpat do škatulek, které vytvořil už někdo před námi a máme tak nevyhnutelně pocit, že se pořád něčemu nebo někomu přizpůsobujeme. Navíc si myslíme, že na tom nejde nic změnit. Že prostě pravidla jsou jednou daná a hotovo (přiznejte se, kdo to tak má?!;). A tak ohýbáme záda, opouštíme svoje sny a místo abychom rostli vzhůru jako ta květina, hrbíme se někde v koutě.
Ale abyste si nemysleli, že si tady teď jen tak hraju na děsně chytrou, tak vám povím, že já jsem to měla úplně stejně. Není to tak dávno, co jsem se slavnostně vrátila z Bradavic s titulem „Mástr of sájenc“, na který jsem byla patřičně hrdá a místo abych si to svoje zakončení jedné velké životní etapy pořádně užila, proplesklo mě zjištění, že už vlastně nejsem studentka… a že teď teda už asi musím být jako dospělá nebo co?! No jo, jenže to mě nikdo za celé ty roky (19 let!!) studia nenaučil! Naučili mě hledat knihy, číst knihy, zpracovávat knihy, případně o tom psát a pár dalších věcí, o kterých jsem si myslela, že jsou užitečné… ale na pohovorech se brzy ukázalo, že v tomhle přesvědčení evidentně žiju sama.:D
Až jsem pochopila, že jít hlavou proti zdi nemá smysl. Odpoutala jsem se od představy, že člověk musí být „oficiální“, seriózní, že musí „vyhovovat profilu“ a začala jsem si tvořit vlastní pravidla. Začala jsem být přirozená, psát obecnou češtinou, smát se jen když mi něco přišlo vtipné, otevřeně řikat, že něco neumím nebo nevím, ale že zase naopak umím a vím něco jiného… a hádejte co? Ono to funguje!
Lidi totiž milujou, když před sebou vidí někoho opravdového. Někoho, kdo se jako ta květina nebojí napřímit a rozkvést, protože prostě ví, že přesně od toho tady na zemi je! Od toho, aby byl sám sebou a byl tím rád.:)
A proto se, sedmikrásky, přestaňte podceňovat. Tím totiž nepomáháte ani sobě, ani nikomu jinému. My všichni se na svět rodíme jako bytosti naprogramované na úspěch a štěstí. Proto po nich taky tolik toužíme. Je to náš přirozený účel a cíl. Jsme tady proto, abychom dělali to, co milujeme, co nás baví a o čem sníme… Protože jedině tak dáváme věci do pohybu, inspirujeme ostatní, pomáháme… Jedině tak jsme to opravdu my. Tak se nebojte, skočte do toho oběma nohama a ukažte světu co ve vás je! Uvidíte, že v tom umíte plavat líp, než jste si mysleli.;)
Pár praktických mouder na závěr:
Zaměřte se na věci, které umíte a které vám jdou a ty potom rozvíjejte a utužujte! Obráceně je to blbost, panč to vás akorát naštve.:)
Vykašlete se na škatulky. Vytvořte si svoje! Přesvědčte lidi, že umíte něco, co potřebují, jenom o tom do teďka nevěděli.:)
Pokud třeba hledáte práci (ale jde to aplikovat i na jakoukoli jinou věc), zeptejte se sebe sama, jak by vypadal váš ideální pracovní den a vaše vysněná práce? Všechno si to napište a buďte u toho jako malé děti. Žádná cenzura! Chcete být princezna a nebo policajt? Tak jimi buďte! Uvidíte, co se začne dít, když si tu možnost vůbec připustíte…
Nevzdorujte svým snům ani touhám! Jsou vaší přirozeností, které se stejně nikdy nezbavíte, tak se jim radši poddejte a směřujte vždy za tím nejlepším. Zasloužíte si to (a to jakože dovopravdy!:).
Nikdy to nevzdávejte! Pokud to, co děláte teď, z nějakého důvodu nefunguje, zkuste to jinak. Třeba Edison, ten musel sestrojit 10 000 nefunkčních žárovek, než se mu ta jedna konečně rozsvítila! No, a vidíte, kam to chlapec dotáhl…:D
Pokud jste dočetla až sem, tak hurááá a díky moc za trpělivost!:) Kdybyste s tím rozkvétáním potřebovala pomoct a chtěla osobní koučink, stačí se mi ozvat na co******@ka***************.com. Pro víc inspirace k tomu jak žít zdravý život se vším všudy zase koukněte na www.jakorybicka.cz!;)
Zdroj foto: Pixabay.com
