JAK BÝT ŠŤASTNĚJŠÍ
Tatabojs v jedný svý písničce zpívají “a kdyby život měl smysl jasnější, i já bych byl trochu šťastnější”. Tak já ten smysl mám jasný až dost. Rodina, děti, psi, příroda, sex a všechno hezký, co potkám nebo dělám. A teď k tomu šťastnější. Víte, asi mi v tom výčtu smyslů chybí jedno zajímavý slovo. Já. Ještě to nemám v šuplíku v hlavě správně zarovnaný, ale už začínám chápat, že beze mě to nepůjde. Takže smyslem mýho života jsem já. Je to tak jednoduchý. Všimli jste si, že spousta věcí je tak jednoduchých? Proč se s Vámi někdo nevídá? Protože Vás nemá rád. Proč je venku vedro? Protože je prostě léto. Proč neprocestuju celý svět i když o tom od rána do večera mluvím? Protože si to dostatečně nepřeju. Proč mi lidi kecaj do života? Protože jim to dovolim. Mohla bych pokračovat dál a dál a dál. Takže si pojďme dát lekci, jak z toho ven. Mojí soukromou amatérskou, ale vošahanou a zohýbanou od mý páteře, kloubů a boků. Je taky trochu olízaná a hodně propocená, ale je autentická.
Když jsme žili ve Francii, kde můj muž budoval kariéru profesionálního sportovce a já tam jak Libuška Šafránková v Báječných létech pod psa dělala děti, nebyla jsem úplně nejšťastnější. Co mi tenkrát chybělo? Domov. Máma a táta, chyběly mi rohlíky, syrečky, kofila a náš Vietnamec na rohu, u kterýho si to můžu koupit, chyběly mi tisíckrát prošlapaný chodníky, nasraný lidi v trolejbusu, který jsou prostě nasraný, chyběli mi opravdoví kamarádi, studený Vánoce, postávání a klábosení u ségry v kuchyni, chyběl mi českej les a český rybníky. A chybělo mi moje já, který jsem pod tíhou těch ztrát a toho, že to prostě někdy těžký je, zašlapala na dno moře a nehodlala ho pustit nadechnout. Cítila jsem se provinile, že se necítím šťastná, že jsem vyčerpaná, že si potřebuju postěžovat, že jsem chudinka. Protože jsem byla chudinka. Každej jí někdy jsme a každej jí někde v sobě máme. Jako tu krávu, nafrněnou, hysterku, psychopatku, umělkyni, královnu, bohyni, matku, dceru, milenku, srnečku, nymfu, potvoru a blázna. A když si každou tuhle svojí roli dokážeme užít a pomazlíme se s ní, tak nám bude dobře. Ucítíte, aspoň já to cítím, takovou příjemnou růžovou rozlitou hmotu na prsou, která se slastně přelívá a vlní. Když jste naštvaný, taky Vás ještě víc štve, že víte, že JSTE naštvaný, ale snažíte se to kousnout a nevybuchnout? Tak si to dovolte. Zařvětě nebo si řekněte, že jste zrovna v tu chvíli naštvaná pitomá kráva. NO A CO?! Když jste chudinky, tak si tu svojí chudinku pochovejte. To jsem ale chudinka! Já malá nebohá Verun. Pohlaďte se a dovolte si být slabá. Když Vás něco děsí, klidně to přiznejte, zkuste tomu dát jméno a ono to zmizí. Bojím se, že až budu těhotná, uslyším jen samý nesmyslný přikázání a stoprorady! A buď přijměte, že se toho bojíte nebo to stopněte hned na začátku a dejte najevo, že si do toho nehodláte nechat kecat. Mami, já vim, že je to Tvůj názor, ale, prosim Tě, říkej si ho někde jinde a potichu. 🙂
Víte, já nejsem expert na HappyLife 🙂 ale procházím teď takovou hezkou cestu díky jedný Hance a třeba Vás můžu pošťouchnout. Všechno, co jsem dneska napsala je tak děsivě jednoduchý a funguje to, ale já to předtím neznala. Myslela jsem, že musim jet pořád na stoprocent, že musim všechno vydržet, že si nesmim postěžovat, že musim být superžena a hrdinka až na dřen. A víte co? Nemusim. 🙂
PS: Pokud předchozí nápady nefungují, pořiďte si štěně! Je to nádhera a radost zaručena. Jen žertuju, zodpovědnost především.
PS2: Víte, co se mi teď přihodilo krásnýho?
-
V gumákách na chatě zůstalo trochu vody a tak v nich vznikl život.
Dozrávají švestky a je jich tolik, že je navlíkám na šňůru a nosím je na krku jako korále.
Rybízová štáva a rebarborový koláče Ti udělají dobře!
Otisk psí tlapy v mělkým bahně se krásně hodí k učení počítat do pěti.
Někdy, hlavně v poledne, máme malý stín. Ale nebojte. Nezmenšujem se. A kdyby přece, tak večer zase vyrostem.
PARADA, DIKY