Dovolím si Vám představit prima holku se sametovým hlasem, s rozsahem 3 oktáv, s kterou mě pojí 13 leté pozoruhodné přátelství, láska k hudbě, umění, kreativitě, život v souznění s přírodou, filosofování…když si zavoláme, sejdeme se, je to jen na chvíli, aby se z té chvíle holčičího povídání staly hodiny…znáte to ?:-)
rozhovor z r. 2018
Nadi, prosím Vás, proč si VYkáme?
Protože to tak nějak k nám patří. Považuju vykání za určitý projev úcty.
Vaše jméno můžeme znát ze StarDance, ale málokdo zná Vaše další aktivity. Jak se holka z České Lípy stala vyhledávanou vokalistkou a sólistkou?
Tím, že v osmi letech prohlásila, že bude zpěvačkou *smile*
Ale vážně: Jako malá jsem si ráda zpívala, šlo to tak nějak samo. A pak mě na dětském karnevalu slyšel zpívat operní pěvec, který seděl v sále, a řekl mým prarodičům, kteří mě tehdy doprovázeli, aby mě hned “šoupli” do hudebky.
Tam jsem se dostala do rukou úžasné ženy a pedagožky paní Pavly Šimkové. Byla to nesmírně talentovaná, charizmatická a laskavá osobnost, která měla obrovský dar naučit, a také vytáhnout z dětí to nejlepší. Všichni jsme ji milovali.
Pak přišel do hudebky swingař Zdeněk Hůla, postavil bigband a mě před něj.
To už jsem byla čerstvě na střední ekonomické škole.
Kde jste se VY vzala na ekonomické škole?
Nejsem z umělecké rodiny. Moje “zpívání” bylo akceptovatelné jako koníček, ale rozhodně nepatřilo do kategorie “pořádné zaměstnání.” A rodiče vždy chtějí pro děti TO – ze svého pohledu – nejlepší. Vystudovala jsem tedy SEŠ a normálně nastoupila do práce. A své sny uklidila do “krabice na půdě.” Upřímně musím říct, že jsem nijak netrpěla. Vždycky jsem byla zvídavé dítě a učit se a poznávat nové věci je pro mě jako pít z pramene živé vody. Martin Kumžák o mně napsal do profilu na kapelových stránkách (moondance.cz), že jsem, mimo jiné, “matkou nadšení” – a má naprostou pravdu. Dala jsem jen větší prostor té systematické a analytické polovině mozku a zároveň zpívala s Big bandem. Zdálo se, že mi nic nechybí.
Takže jenom zdálo 😉
Touha duše je věc, kterou do krabice zavřít nelze. A když se o to pokusíte, stejně bude neúnavně hledat způsob, jak si prosadit svou.
A tak mi poslala do cesty prostředníka – přítele, který žil v Praze a připomněl mi moje sny o konzervatoři a zpívání. Podpořil mě a já za ním odešla, našla si práci a chodila na konzultace k Lidušce Nopové. Rozešel se se mnou v den, kdy jsem dostala dopis o přijetí na vysněnou školu.
Kolik Vám bylo let?
Dost – 21 let. Už asi po půl roce studia jsem začala zpívat profesionálně. Mám takový pocit, že si mě Liduška testovala. Byla styčný důstojník pro hledání nových tváří. Jí rukama procházely mladé talentované osobnosti, tak mě – a nejen mě – různě vysílala, když někdo zavolal: „Potřebujeme nějakou holčinu do studia nebo do České televize.” Když jsem později pod jejími křídly na konzervatoři učila, dělala jsem ráda to samé pro své studenty. Z některých jsou dnes moji kolegové a jsem na ně pyšná.
No a jednoho dne Liduška přišla, jestli by mi nevadilo odjet do Polska na turné Heleny Vondráčkové jako vokalistka, a já řekla že nevadilo ???? Jako host jel s námi i Jirka Korn. Sledovat tyto dva skvělé umělce při koncertě i v zákulisí, byl zážitek i škola.
Pak, ještě během studia, přišlo muzikálové období – divadlo Karlín a glennmillerovská Zasněžená romance – mé první setkání s Orchestrem Karla Vlacha, se kterým jsem letos absolvovala 20.sezónu, – Drákula, Jesus Christ Superstar, Mise, Hrabě Monte Cristo…
A také spolupráce se skvělými muzikanty, režiséry, zpěváky nebo herci. Teď si uvědomuji, že jako vokalistka jsem byla u snad prvního velkého porevolučního turné Marty Kubišové a zároveň i u jejího posledního koncertu v Lucerně v říjnu 2017.
Jedno takové setkání proběhlo v roce 1998 při nahrávání CD muzikálu Rusalka. Aranžérsky to byla práce Martina Kumžáka. Průběžně jsme se od té doby pracovně potkávali, až byl pověřen postavením kapely pro nový projekt České televize.
A pak přišla nabídka od Martina s nabídkou Stardance?
Ano, pamatuji si, že mě to vyděsilo. Tak jako mě vždycky ze začátku všechno vyděsí a zároveň to hrozně chci. Četla jsem nedávno v jedné knížce, že u umělců je normální, že jdou do věcí, u kterých si vůbec nejsou jistí jestli je dají. Na životě je zajímavé, zkusit ty hranice, něco se přiučit nebo si i nabít nos.
Zadání Stardance bylo: 2 kluci a 2 holky. Martin měl už Dašenku a hledal někoho k ní. Ani nevím podle jakého klíče. Každopádně ta karta padla na mě, ptala jsem se ho: “Ty myslíš, že to dám?” A on bez zaváhání: “No jasně.” A já na to…„tak jo, když ty si to myslíš, tak já to teda dám” *smile*
Začalo období oťukávání se se všemi navzájem, dávali jsme dohromady to, co je teď pro nás tak normální a samozřejmé.
S Dašenkou jste kamarádky, znáte se 16 let a vím, že se nepotkáváte jen v Moondance Orchestra, ale i v novém projektu Michael Jackson Symphony. Byla jsem v říjnu ve Forum Karlín, neuvěřitelný zážitek i zpracování písní MJ, standing ovation…
To je ale taky kapelový projekt. Před 2 lety jsme byli osloveni, resp. Martin, Hradeckou filharmonií, že mají nápad udělat symfonické verze písní z repertoáru Michaela Jacksona a my jsme se nadchli. Mě to tedy jako vždy nejdřív trochu vyděsilo, což už nyní považuji za dobré znamení *smile* Dali nám volnou ruku ve výběru písní. Nejvíce práce s tím měl samozřejmě Martin, ale i pro nás to byl trochu oříšek: Míša Cerman coby rocker na Michaelovi zrovna nevyrostl a rozhodl se, že se nepohrne do něčeho pro něj tak vzdáleného. Museli jsme tedy najít čtvrtého do Michael Jackson party. Ondřej Sluka – partner Dašenky – nás upozornil na Dušana Marka. Byla to skvělá volba.
Nyní žijete StarDance, před námi poslední sobota …jak vypadá úvodní příprava pro Vás a Moondance Orchestra?
Tanečnici začínají trénovat někdy v létě. Do té doby musí být vybraná hudba na většinu kol, aby mohl Martin vyrobit střihy cca 1:30 min , dát je odsouhlasit a k dispozici tanečníkům. Už během první poloviny roku posíláme Martinovi zajímavé písničky, na které by se dalo tančit. Ale spíš jen na doplnění, hudbu si vybírají hlavně tanečníci, eventuelně s dramaturgy pořadu.
My se scházíme začátkem září, rozdělíme si písně, určíme tóniny a pracujeme individuálně na sólových partech. Většinou dodržujeme originály, ale někdy si my holky vezmeme klučičí věci. Dašence např. bezvadně sluší zmiňovaný Michael Jackson…
Scházíme se v týdnu před každým přenosem a postavíme sborové party.
Zkouška s kapelou je ve čtvrtek dopoledne, kolem poledne dorazí tanečníci a zkoušíme s nimi. Zde se dolaďují detaily – v jaké bude pár pozici, kdy má začít kapela hrát, definitivně se upraví tempo tance, je-li to potřeba, hudebně se zvýrazní nějaký taneční prvek (např. za pomoci perkusí) apod. Když je vše dle představ páru, písně se natočí, aby tanečníci na ně mohli do soboty trénovat.
My se znovu scházíme v sobotu kolem deváté ranní, v 9:30 začíná projížděčka, kde se do finální podoby dostává celý pořad. Odpoledne je generálka s diváky, pro tanečníky již v kostýmech, a večer přímý přenos.
Jak to máte Vy a kapela s kostýmy? Vždycky máte krásné šaty, účes…
O účes a líčení se stará TV. Televizní líčení má určité zákonitosti kvůli světlům, obrazu, takže se do toho nemůžeme pouštět. Navíc to znamená, že se o nás hodinku někdo stará – nádhera!!! 😎 😀
Co se týče oblečení, šaty si pořizujeme sami. Barevné kombinace vymyslíme s Dašenkou a kluci se k tomu sladí buď kravatou nebo košili.
Můžete zavzpomínat, jaké byly začátky před těmi 12 lety ve StarDance, kdy jste spolu začínali a nevěděli jste do čeho jdete?
Teď už to určitě není tak stresující, jak to bylo v začátcích. Ono to souvisí s tím, že už jsme sehraní, známe systém, víme, do čeho jdeme a víme, že se můžeme na sebe spolehnout. Máme podporu mezi sebou a taky jsme o pár let starší. Přišel klid, nadhled, koncentrace ta je vždycky, a vždycky jsme trošku nervózní, ale není to už ta paralyzující nervozita. Je to neuvěřitelné, ale podmínky v sále jsou takové, že si ani neuvědomujeme, že zpíváme třeba pro jeden a půl milionu lidí u TV. Alespoň pro mě je to pocitově jako když máme koncert a zpíváme pro těch cca 400 lidí. Je to domácký pořad, kde máme svůj “pokojíček” (orchestřiště).
Byla nějaká chvíle, kdy jste se pořádně ve StarDance zapotila?
Všechno je předem dané, naštěstí se nic nestalo a doufám, že to tak zůstane…
Tedy, zrovna minulý týden jsem v sobotu přijela na Výstaviště a zjistila, že část textů zůstala doma na stole, naštěstí byla ještě chvilka času na vyhledání na internetu.
Nebo během minulé série StarDance jsem nosila na zkoušku texty v iPadu. Pamatuji se, že jsem srdceryvně zpívala šanson z repertoáru Hany Hegerové, po parketu plul pár v třídobém rytmu, když mi asi uprostřed písně zhasnul – zapomněla jsem nastavit režim uzamčení obrazovky na “nikdy”. Kolegové se váleli smíchy při sledování mého pokračujícího lyrického projevu v kontrastu s hysterickým oživováním a vyťukáváním aktivačního kódu *smile* Od té doby nosím na zkoušku texty na papíře.
A co, když Vás překvapí nemoc, jak to řešíte ?
Vždycky se s tím musíme nějak vypořádat. Už se nám stalo, že jsme se kvůli indispozici narychlo učily jedna za druhou písně. A třeba až na generálce se rozhodly, kdo je večer dá. Ale je to naštěstí výjimečné.
Vy se věnujete i dabingu, je to tak ?
Realizuju se taky při práci v nahrávacích studiích, proto v hudebním dabingu, kde propůjčuju hlas třeba animovaným postavičkám. Ať už jde o celovečerní filmy od Disneyho nebo postavičky seriálech, které běží na dětských kanálech.
S kým koncertujete ?
S Moondance Orchestra i Orchestrem Karla Vlacha. Ne, že by nebyly příležitosti nebo nabídky vystupovat i s jinými orchestry, ale musím říct, že jsem staromódně loajální a těší mě někam patřit. Jezdím taky stále jako vokalistka. 12 let jezdím s Luckou Bílou a kapelou Petra Maláska. To je velká radost. Stejně jako koncerty s Hankou Zagorovou, Karlem Gottem, Martou Kubišovou, Marií Rottrovou…to je pro mě pocta, protože to jsou osobnosti, které mají neuvěřitelné charisma, a navíc jsou to bez výjimky skvělí a milí lidé.
Máme před sebou poslední sobotu….
Ano, finále StarDance a až do 23.12. vánoční koncerty Lucky Bílé. Do toho peču cukroví – dnes to byly rohlíčky – a těším se na svátky. Po nich, už začátkem ledna přijde plesová sezóna. Bavit lidi mě – nás – prostě baví. My totiž nehrajeme plesy, ale čtyřhodinové, energií nabité koncerty :-):-D:-D*smile* kdo nás zažil, určitě by souhlasil.
Podělte se o svá osobní přání
Jsem na přání opatrná. Protože jsem zjistila, že se plní. A jen zřídkakdy umíme svá přání specifikovat tak přesně, aby se vyplnila dle našich očekávání. Alespoň mně obvykle přijde se splněným přáním jakýsi bonus a rozhodně není vždy příjemný. Pokud můžu být konkrétní, tak jsem si vždycky přála ve StarDance zazpívat nějakou těžší věc typu árie, protože mě baví občas si “zpívnout ” i klasické party. A v minulé řadě taková výzva opravdu přišla. Hned v prvním díle. Byl to takový stres! S pokorou a úctou jsem děkovala Bohu za dary a žadonila večer o podporu. Je zlatý – nenechal mě v tom 😉
A co se týče soukromých přání – ta si nechávám pro sebe 🙂
Vyjma zpívání Vás baví ještě hodně dalších věcí..
Fascinuje mě vše, co trochu zavání uměním. A taky si potřebuju všechno vyzkoušet. Miluju vzdělávat se a tvořit. A poznat věci do hloubky. V realitě to např. znamená, že když už jsem si pořídila k domečku zahradu, musím ji přece zvelebit, zůrodnit… pročetla jsem a stále čtu desítky knih o zahradním designu, rostlinách, správných pěstebních kombinacích, proudění vzduchu, vytváření mikroklimat v zahradě, neváhala jsem absolvovat kurzy permakulturního zahradničení…atd. No a tak je to se vším, co mě zajímá. 🙂
Nicméně příznávám, že jsem nedokonalá: kromě té muziky těžko dotahuji věci do konce. A mám rozděláno vždy několik projektů, které průběžně všechny rozvíjím. Dříve jsem se za to peskovala, ale teď jsem už smířená. Jsem taková. Navíc jsem zjistila, že když tvořím “hlavou” a dostanu se do slepé uličky, je fajn jít dělat něco rukama. Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem chodila na kurz keramiky. Dívala jsem se najednou na věci jinak, jako kdyby se mi rozmnožily úhly pohledu. Napadaly mě nové myšlenky. Zkrátka se svět stal ještě trochu větším, barevnějším, zajímavějším… myslím, že stejně blahodárně působí na lidský organismus třeba rytí záhonů.
Tak si říkám, že stejně se vše neustále vyvíjí, takže konec je vlastně jen mezistav. Kdo by se tedy s takovou polovičatostí obtěžoval? *smile**smile**
To byl…částečně vtip a voda na mlýn všem antiprokrastinačním lektorům.
Když Vás potkám, tak často s knížkou v ruce…
Jsem knihomol. Mám celkem rozsáhlou knihovnu a najde se v ní naprostá všehochuť. Potřebuji to – čtu podle nálady. Když mám náročné období, jako teď, tak čtu odpočinkové knihy. Hodně jsem četla knihy věnované osobnímu rozvoji. Ale teď se věnuji spíš praxi 😉 ovšem mám návyk – bez alespoň několika odstavců před spaním neusnu.
Někoho může napadnout, kde na své koníčky berete vůbec čas?
To je ta věc – já ho neberu – já si ho dávám 😉
Myslím, že mít na cokoliv čas je otázka priority. Před dvěma lety jsem půl roku 3x týdně vstávala před šestou, abych dojela 30km za trenérem a makala ve fitku. Nejčastěji jsem od kamarádek slyšela větu – ….”to je super, ale na to já teda nemám čas.”Já ho do té doby taky neměla – než jsem se rozhodla si ho darovat. Všichni máme svých 24 hodin denně, co s nimi uděláme je naše volba.
Nadi, děkuju moc za rozhovor a hezké Vánoce *gift**angel**heart*
