Jana LeBlanc napsala blog pro všechny, kterým se ježí chlupy u slova motivace. Má pět tipů, jak vydržet u běhání i v případě, když to není vaše největší hobby.
Mějte závazek.
Kdykoliv v poslední době otevřu nějaký časopis nebo lifestylový blog, je tam příběh ženy, která říká něco jako: „Před měsícem jsem začala běhat a dneska už bez toho nemůžu být.“ Okamžitě získám dojem, že já jsem asi nějaká divná, když se bez běhu vlastně docela dobře obejdu a klidně nejdu třeba celý týden. Jenomže zároveň vím, že to takhle nechci. Protože neumím dlouhodobě běhat jen pro radost a dobrý pocit, nastavuju si cíle a hlásím se na závody. U tréninku na maraton teď dost pomáhá, že jsem se kromě toho, že uběhnu dvaačtyřicet kilometrů, zavázala vybrat taky určitý finanční obnos na charitu. Hodně lidí už do “mě” investovalo celkem dost peněz, a to si lenost hned rozmyslím, když si představím, jak musím všem, co přispěli, napsat na konci října e-mail ve smyslu: „Díky za příspěvek, ale nakonec jsem neběžela, protože se mi nechtělo trénovat.“ Propadla bych se hanbou! Takže hned jdu. Co mi ještě pomáhá, abych to neflákala, je mít tréninkový plán. Letos jedu podle trenéra Hala Higdona (www.halhigdon.com), jehož knížku o běhání jsem dostala k narozeninám. Plán jsem si okopírovala a vyvěsila na strategické místo na lednici.
Mějte vybavení.
Říká žena, která začínala běhat v Converskách a tričku Maturant 2001. To je prosím pravda. Ono nejde o to, že v takových botách a deset a víc let sepraném tričku to člověk neuběhne. Protože uběhne. Jenže pravda taky je, že z Conversek fakt bolí nohy. A když vás bolí nohy, jste naštvaná. Máte pocit, že vám to nejde. Navíc vás všichni předbíhají. A tak dále. Nemám vůbec nic proti ženám, které „začínají“ běhat nákupem drahých bot a sportovních hader z reklamy. Opravdu si totiž myslím, že to funguje a že do pěkných bot a trička, co saje pot, se chce člověku hned tak nějak víc. Navíc když se pěkně oblečete, hned si připadáte skoro jako atlet – profesionál. Že prostě zapadáte. A taky že vám to víc jde. Protože ono je to většinou pravda. A ještě dva tipy, aby vám to šlo hned teď ještě líp. Kupte si dobrou sportovní podprsenku. Ne tu do gumy, co se vytahá po dvou vypráních a prsa budete mít po prvních pěti krocích zase všude. Kupte si tu se zapínáním. A k tomu potítko. Takový ten malý kousek savé látky, co nosí tenisti kolem zápěstí. Když nemusíte pořád „lovit“ ramínka a můžete si utřít pot, neteče vám do uší a do očí, takže vás neštípou, může být běh fakt radost. A kromě toho se paranoidně přestanete rozhlížet po okolí, jestli se vám někdo nesměje.
Mějte něco, na co se těšíte.
Víte, z čeho mám největší radost u běhání? Z těch zhruba posledních pěti set metrů, když zahýbám k našemu domu. Možná je to euforie z toho, že už to mám za sebou, možná všechna ta radostná očekávání, která vím, že budou následovat, jakmile doběhnu: voda k pití, voda ve sprše, pak kokosový olej, kterým se natřu po sprchování, no a pak – snídaně. Když mám krátký trénink do deseti kilometrů, běhám většinou na lačno a jím až poté. Když jdu víc než deset, dám si trochu ovesné kaše s banánem nebo jenom banán, počkám zhruba hodinku a vyrazím. O víkendu si pak po tréninku dělám proteinové palačinky – 2 lžičky proteinového prášku, 1 vejce, 2 bílky, hotovo. Potřu řeckým jogurtem, posypu ovocem a müsli, pokapu javorovým sirupem. Pak si to odnesu na balkon a to je přesně ta chvíle, kterou na běhání miluju nejvíc. 🙂
Mějte strategii, jak porazit lenost.
Nevím, jak to máte vy, ale já z nějakého záhadného důvodu věřím, že zítra budu lepší. Jana dnes je sice líná, zato Jana od zítřka dál bude disciplinovanější, energičtější a líná nebude ani trochu, takže se jí vždycky bude všechno chtít … včetně toho jít běhat. No. Pojďme do reality. Protože se v disciplíně, energii a odhodlání nijak výrazně nezlepšuju, je důležité mít strategie, jak své horší já porazit. První je, že běhám ráno. Jsem skřivan, nevadí mi vstávat v 5.30, ale po osmé večer po mně nic nechtějte. Když ráno nejdu, „žere“ mě to celý den. Otázky alá: Budu mít odpoledne čas? Bude se mi chtít? Nemám dneska radši vynechat? Když vynechám, dokážu se pozítří vrátit? a podobné vedou akorát k tomu, že opravdu vynechám a jsem sama na sebe příšerně naštvaná. Takže – nevynechávám.
Abych nemusela moc přemýšlet, jestli jít nebo nejít, tričko, trenýrky, boty a další si připravím už večer. Je to první, co vidím, když ráno otevřu oči. Moje snaha je udělat z běhání návyk podobně jako že si jdu po ránu vyčistit zuby. Ranní běhání je navíc parádní v tom, že v osm už mám většinou hotovo. Mám pak takový ten pocit jako že den ještě pořádně nezačal a já už jsem splnila jeden důležitý úkol. Což mě nabije na celý den. I kdyby se v něm už vůbec nic nepovedlo, tohle jsem prostě zvládla. Druhá strategie, že se snažím nesoustředit na kilometry. Když totiž začínám a mám jich uběhnout dvacet, jsem vyčerpaná už jenom z té myšlenky. Jakmile ale vyběhnu a soustředím se na muziku nebo si naordinuju vymyslet třeba téma blogu, kilometry ubíhají tak nějak samy. Když je to hodně zlé, mám v záloze ještě: „Dobře, nemusíš běžet pět, ale zvládni to támhle k tomu stromu a pak můžeš jít.“ Nebo: „Nechtěla ses náhodou podívat do toho sekáče na ty šaty? Víš, jak blbě se tam parkuje. A odsud je to jen kilák – proč tam nedoběhneš?“. Nebo: Mám svoje sportovní hrdiny. Třeba tenistku Serenu Williams. Nebo pilota formule 1 a triatlonistu Jensona Buttona. Vždycky si říkám: Vzdala by to Serena? Vzdal by to Jenson? Ne. Tak dělej!
Mějte svoji hlavu.
Běh je teď extrémně populární. Což je paráda, ale taky to vede k tomu, že všichni (včetně mě) si myslí, že vědí, jak se to má „správně“ dělat. Píše se o tom spousta knížek a článků, ve kterých se dočtete různé věci. Třeba: neběhejte se sluchátky na uších. Ale co když jediné „správně“ toho celého je, že prostě běháte, že vás to baví a že díky tomu jednou možná budete zdravější a budete žít déle (snad se vědci nesekli)! Nestresujte se s tím, že podle některých jste houby atlet, když vás k pěti uběhnutým kilometrům dotáhla Taylor Swift. No a? Já mám teorii, že správně je to, v čem je vám dobře. Je fajn o běhání něco vědět, ale když to děláte tak, abyste si neubližovala, pak … proč se cítit vinná za to, že u toho posloucháte muziku? Já ji mimochodem poslouchám taky a je to jeden z důvodů, proč jsem u běhání vydržela. V playlistu mám třeba tohle:
Walk The Moon – Shut Up and Dance (letní hit amerických rádií, skvělý song, když se potřebujete dostat do tempa)
Taylor Swift – Style a Blank Space (ach Taylor!)
4 Non Blondes – What´s up? (stará jako Metuzalém, ale skvělá na doběh a na zpívání ve sprše)
No a to je všechno. Takhle jednoduché to je.
Dejte mi vědět, jak vám to jde!
🙂
A nezapomeňte – další moje blogy na www.comiudelaloradost.cz
Zdroj foto:Pixabay.com
