Martin Simandl: Češtinu mám rád

MARTIN SIMANDL je muž mnoha profesí – bubeník, scénárista, spisovatel, herec, v minulosti také moderátor nebo producent. Co ho baví a jaké projekty v současné době chystá? Pojďme to zjistit.

Kdo je Martin Simandl?

Někdy možná trošku rozpolcená osoba, která má široký záběr činnosti, přeskakuje z jedné na druhou, ale v zásadě to je slušný člověk, protože je 33 let ženatý s jednou ženou.

 Co jsi chtěl dělat jako kluk?

Jako každé dítě jsem chtěl být popelářem, to je celkem přirozený vývoj. Pocházím ze strojařské rodiny a tak nějak se předpokládalo, že půjdu ve šlépějích táty, strojního inženýra, a dědy. Takže jsem vystudoval strojařinu.

Dědeček byl zakladatelem firmy ESO, která vyráběla plochodrážní motorky a silniční motokrosové závodní motocykly. Mezi válkami jezdil jako tovární jezdec Jawy, mimochodem v r. 1947 byl členem týmu, který vyhrál Šestidenní a stal se tak mistrem světa.

Děda už po mé základní škole říkal, že mu ke mně strojařina nepasuje a že to tipuje na novináře nebo podobnou profesi.

V zásadě se moc nemýlil. Sice novinář nejsem, i když jsem za svůj život do časopisů udělal asi 3 nebo 4 rozhovory, ale můj život se motá okolo psaní nebo muziky.

Zmínil jsi hudbu, kdy a jak ti přišla do života?

Muzika mi vstoupila do života někdy v 11 – 12 letech. Tím myslím aktivně, doma jsem díky staršímu bratrovi poslouchal už dřív desky a singly Beatles, Bee Gees, měli jsme taky elpíčka vydaná Supraphonem.

Pak jsme se přestěhovali z Divišova do Jílového u Prahy, kde mě ve škole posadili vedle kamaráda Libora Vitocha. Jednou mě vzal domů a zahrál na kytaru riff Smoke ond the Water od Deep Purple a mě to ohromilo. Strašně se mi to líbilo. On už na kytaru něco málo uměl a prohlásil, že potřebuje bubeníka. Tím tak trochu rozhodl o mém dalším osudu. Začal jsem objevovat svět, poznávat kapely jako Led Zeppelin, Deep Purple, Nazareth, Black Sabbath a podobné, které jsem v té době neznal.

Liborův táta byl lampasák a poté, co jsme mu rozmlátili 2 kanystry klacky, nám přinesl z kasáren jeden buben, kotel, a na to jsem ten elementární rytmus hrál. Chytlo mě to obrovsky a později jsem se bubnování začal věnovat. Rodiče mi na první bubny půjčili peníze a já začal cvičit.

Teď hraješ s nějakou kapelou?

Aktuálně s nikým nehraji, ale chystám se na stará kolena na to, že se zase vrátím. Už jsem dlouho nebubnoval a chybí mi to. A když už jsem se vrátil ke všemu možnému a po létech bídných se mi začíná dařit, určitě se za bicí zase posadím.

Děláš projekt se Standou Jelínkem a Bohoušem Josefem,  o co jde?

Ano, to je pravda. Chystáme Bohoušovu sólovou desku. Muziku má na starosti Standa Jelínek, kytarista, který hrál mj. s Čokem, Střihavkou, v Jesus Christ Superstar, ve studiu natáčel prakticky s celou československou špičkou rocku i popu. Já  textuju a Bohouš Josef zpívá. Příští rok by měla deska vyjít.

Všichni jsme kolem 60 let věku, zažili jsme léta tučná i hubená, máme něco za sebou, nepotřebujeme si už nic dokazovat kvůli egu, ženským a já nevím čemu, takže si práci na desce maximálně užíváme a všechny nás moc baví. Myslím, že je to na muzice znát, to ale samozřejmě posoudí až posluchači.

Od muziky ses posunul k herectví, proč a jak?

Herectví se v mém životě objevilo úplnou náhodou. Kolem  r. 2011 mi zavolala Táňa Chutná, která tehdy měla na starosti casting Ulice, jestli bych nezaskočil za jednoho herce. Dostala se k ní nějakým způsobem moje fotka a tak mne oslovila. Dost mě to překvapilo, ale na casting jsem přijel, ona mi při něm „nahazovala“, já četl svou roli, přišel režisér a řekl, že je to dobré. Získal jsem tedy roli Lojzy, kterou hrál původně Zdeněk Hess. Zdeněk byl ale o generaci starší než já a tak jsem si říkal, že si diváci budou připadat trochu jako blázni, když tuhle postavu zahraju já (měl to být záskok na pár dílů). Pochopil bych, kdyby mi dali roli například jeho syna, ale hrát Lojzu?

Sekretářku na obecním úřadě v Ulici hrála Stáňa Jachnická, které to také připadalo zvláštní a tak zašla do produkce. Po 10 minutách přišla z kanceláře slečna a povídá: „Pane Simandle, nebudete se jmenovat Lojza, ale Petr Sedláček a zůstanete nám v seriálu.“ Pokrčil jsem rameny, jako že jo a vydržel jsem v Ulici  do r. 2018. Pak se moje postava odstěhovala. V r. 2020 mi volali, zda bych měl zájem se vrátit a protože jsem měl, Petr Sedláček se do seriálu zase přistěhoval a já ho hraju další 3 roky.

Ulice není jediná, kde jsi hrál, objevil ses mj. v Poldovi, Modrém kódu, Ordinaci v Růžové zahradě, ale i ve filmech, např. Revival Alice Nelis.

Revival byl asi nejznámější film. Měl jsem tam jen malou roli kámoše Karla Heřmánka. Natáčení bylo fajn, i když jsem ho protrpěl, protože jsem měl celou dobu dost vysokou horečku.

Musím říct, že Revival patří k tomu nejlepšímu, co tu bylo v posledních letech natočeno a rád se na něj koukám.

Napsal jsi knížku Básničky a říkadla pro maličká kukadla, kterou ilustrovala tvoje žena Ivana a křtil ji David Matásek.  Znali jste se před Poldou?

S Davidem jsem se osobně neznal. Díl ze seriálu Polda, kde hraju, se točil v listopadu na chatě hluboko v lesích, bylo tam vlhko a sychravo. Na místo natáčení nás vezli s Igorem Orozovičem, takže jsme se seznámili, pokecali a pak spolu seděli při obědě a povídali si. Vedle jedl David Matásek a když zaslechl, že jsem hrál s Frantou Sahulou, s nímž jsem natočil desku a také ji produkoval, zaujalo ho to. On totiž hrál s Fanánkem v Hagen Baden, Fanánek ve Třech sestrách, odkud Sahula x-krát odešel a znovu se vrátil a kruh se tak nějak uzavřel.

S Davidem jsme zůstali v kontaktu a já ho pozval, aby mi pokřtil knížku pro děti.

David nás pak vzal s manželkou na moc hezké představení, po něm jsme   setrvali v debatě a já mu řekl o svém nápadu. On povídá: „Napiš to!“ Tak vznikli Presidenti.

Řekneš o téhle hře něco víc?

Presidenty jsem začal psát loni na začátku prázdnin. Samotné psaní mi dlouho netrvá, asi za 3 týdny byl scénář hotový. Dlouhá je spíš příprava – než si vše sesumíruji v hlavě. Nepíšu osnovu, ale nechávám psaní volný průchod. Mým nedostižným obdivovaným vzorem je Jiří Suchý, který se řídí heslem: „Jak to přijde, tak to přijde.“

Jakmile byl scénář hotový, poslal jsem ho Davidovi k přečtení.  Poměrně rychle mi odpověděl, že se mu líbí, ale on je minimálně na 2 roky dopředu vytížený a nemá vůbec čas.

Přemýšlel jsem tedy, co dál. Ve stejné ulici jako já bydlí herec a režisér Josef Hervert, který začal v té době pracovat jako umělecký šéf ve Strašnickém divadle. Dal jsem mu hru přečíst, jeho zaujala a scénář předložil ředitelce a majitelce Strašnického divadla v jednom. Ta se zhrozila z obsažených sprostých slov. Sešli jsme se spolu, asi 1 – 2 slova jsem z textu odstranil, ostatní tam zůstala. Neplýtvám jimi, ale nejsou ve hře samoúčelná. Přesvědčil jsem ji po několika debatách, že takhle je to správně.

Hru tedy přijala a došlo k obsazování herci. Režisér Hervert vybral Zdeňka Žáka. Jemu se scénář líbil a šel do toho. Míša Dolinová řekla, že se Zdeňkem si chce zahrát a kývla také. Role premiéra se naprosto skvostně zhostil Petr Vondráček. Řidiče výborně zahrál Radek Švec. Zbývalo obsadit roli Mirky, kterou získala Šárka Vaňková. Hraje ji famózně a je živým důkazem toho, že blbku musí hrát inteligentní ženská, protože jinak ji nezahraje s přesahem, jaký to má mít – bude zkrátka jen blbá.

Začalo se zkoušet loni v listopadu, premiéra byla 10. 3. 2023, od té doby se Presidenti hráli asi 20x, buď v divadle nebo jako zájezdové představení. Teď už to není moje hra, patří hercům, to oni ji na pódiu tvoří. Moc rád jsem i za to, že hudbu dělal můj kamarád Varhan Orchestrovič Bauer. On ostatně bude skládat hudbu i k další hře, kterou teď zkoušíme.

Takže to není jediný scénář, který jsi napsal?

Presidenti byli napsaní jako druzí. První divadelní hru jsem napsal pro sebe a Kateřinu Macháčkovou, s níž jsem se seznámil kolem roku 2020 během projektu pro internetovou televizi. Z projektu nakonec sice sešlo, ale já se díky němu s Kateřinou poznal, rozuměli jsme si a zůstali v kontaktu. Říkal jsem jí, že mám v hlavě nápad na hru, stručně jsem jí ho nastínil a ona řekla, ať tu hru napíšu. To jsem udělal, vrchní cenzor (moje žena Ivana) řekl, že dobrý a tak jsem se odhodlal scénář poslat Kateřině. V hlavě obavy, jak zareaguje na moji prvotinu, tím spíš, když její otec je režisér a skvělý herec.  Říkal jsem si, že ten mě nejspíš požene… Doufal jsem v rychlou odpověď, ale Kateřina mi odpověděla, že bude celý týden někde na Moravě a scénář si přečte o víkendu. Takže já budu čekat „na popravu“ ještě celý týden!

V sobotu mi přišel e-mail, že se jí scénář líbí, byť je dost nekorektní, a že doufá, že až hru nazkoušíme, budeme ji moci ještě hrát.

Protože loni o prázdninách zkoušela dvě monodramata, dohodli jsme se, že realizaci mého kusu odložíme. Tím, že jsem měl hotové i Presidenty, začali se zkoušet dříve, ačkoli byli napsaní jako druzí.

Nyní tedy již chystáme hru, která se  jmenuje „Na každýho se jednou usměje“.  Je o náhodném setkání dvou bezdomovců v parku, kteří společně zrekapitulují život.

Jde o komedii, ale myslím si, že správná komedie nemá být jen „řachanda“, kde je jeden fór za druhým, že má mít i přesah k zamyšlení. Stejně jako klasické grotesky. Vzpomeňme třeba na Chaplina.

Muzikant, scénárista, nabízí se muzikál…

Muzikál je zatím tabu, ale domluvili jsme se s Bohoušem Josefem a Zdeňkem Zelenkou, že se k tomu někdy sejdeme. Je to práce minimálně na rok.

Nejdřív musím dopsat hru, kterou píšu pro Radima Kalvodu a Zdeňka Vencla z divadla ABC. Název ještě nemám vymyšlený. Nebude to zrovna komedie, spíš vážná věc a víc bych zatím neprozrazoval. Možná jen to, že na rozdíl od komedie si při tomto psaní člověk musí mnohem více promýšlet vztahové i dějové linky. Jsem zatím někde ve čtvrtině.

Pak musím dopsat ještě komedii pro Strašnické divadlo. Tam už víme také o čem  bude. Název nemám, ale na práci se moc těším. V komedii můžu popustit uzdu fantazii. Tím ale nechci říct, že vytvořit komedii je sranda. Cokoli napsat, aby se lidi bavili, není jednoduché. Je obrovský úspěch, když je plný sál, lidi tleskají, smějí se, baví. Pak mi po představení přijdou říct, že bylo skvělé, že je v něm pravda… To mě vždycky potěší. K muzikálu se určitě dostaneme, ale vidím to tak na příští rok.

Často na svém facebookovém profilu komentuješ regionální dění, politiku, chtěl jsi být  někdy politikem?

Kandidoval jsem před lety za stranu Nezávislosti do Evropského parlamentu, byť bylo jasné, že se tam nikdo nedostane. Tehdy mě přesvědčil František Matějka, předseda této strany. Zhruba před rokem mi taky volal ekonom Vladimír Pikora, jestli nechci kandidovat v Praze za Motoristy sobě. Odpověděl jsem mu, že už se mi do aktivní politiky nechce jít. Spoustu politiků znám, ze Senátu, Parlamentu, vlády, z různých stran a politických směrů. Jsem velmi tolerantní a není to o tom, že bych se nesnesl u stolu s člověkem, který má na věc jiný pohled než já. Naopak, to je přece princip demokracie. Respektuji jiný pohled, nesdílím ho, ale neznamená to, že toho člověka vyřazuji ze společnosti, jako se to dnes často děje.

Já si našel svoji parketu, práce mám dost. Jediné, co si možná v tomto ohledu umím představit, je žít někde na vesnici a tam případně kandidovat v komunálních volbách. Což nyní nehrozí, protože bydlím v Praze 7.

S přibývajícím věkem bych se ale čím dál raději na vesnici přestěhoval kvůli většímu klidu.

Používáš krásnou češtinu, jaký k ní máš vztah?

Češtinu mám a vždycky jsem měl rád. Už na základce jsem z ní měl jedničku a práce s jazykem mě bavila.

Dokonce jsem jednou podvedl učitelku. Měli jsme přes prázdniny přečíst nějaké knížky a zapsat do čtenářského deníku. Já nic nepřečetl.  Byl jsem však v kině na jakémsi německém filmu (název už si nevybavím) a tak jsem jeho děj stylizoval jako do knihy, popsal ho a dostal za jedna. Dodnes si pamatuju smyšlené jméno autora – Hans Römer. Už tenkrát jsem vytvořil literární dílo. (smích)

Vždycky mě bavilo si s češtinou hrát.

Proč nemáš rád smajlíky a emotikony?

Mně to připadá zbytečné. Přece máme slova, abychom napsali „to se mi líbí“, nebo „je to bezvadné“… Smajlík mi nevadí, pokud jím někdo označí, že ho cosi pobavilo, ale vadí mi takové ty rozpohybované gify. Proč člověk nenapíše: „To bylo příjemné, to bylo hezké, pobavilo mě to,“ a místo toho vloží nějakou animovanou volovinu?

Je to nejspíš moc práce, musíš zapojit mozek a napsat písmena. (smích)

Za chvíli lidé nebudou mít žádnou schopnost se vyjádřit verbálně.

Jaké máš koníčky?

Baví mě hrát ping-pong s hudebním publicistou Petrem Korálem a hudebníky Moimirem Papalescu a jeho synem Mikim. Bohužel v poslední době bylo málo času a tak jsme moc nehráli.

Taky rád plavu, do Sázavy to mám z chaty vzdušnou čarou tak 120 m, pěšky 300 m. Preferuji jednoznačně přírodní vody. Jezdíme s Ivanou na výlety, rád se podívám někam, kde jsem nebyl, vyrazíme za přáteli nebo jdeme s kamarády do hospody na pivo.

Několikrát jsi zmínil svou ženu, jste spolu 33 let, máš nějaký recept na dlouhodobý vztah?

Asi to neumím definovat. Roli hraje určitě štěstí, bez debaty tolerance u obou dvou, jinak by to nefungovalo. Lidi taky musí víc chtít být spolu.

Dnes jdou lidé do vztahu hned od začátku s tím, že se rozvedou, když nebude fungovat. Tenhle přístup je pro vztah zhouba. Každé soužití někdy projde krizí, to je normální a je důležité to hned nevzdat.

Za sebe se momentálně cítím v manželství po tolika letech opravdu skvěle.

Obrovská výhra podle mne je v tom, že spolu s Ivanou umíme mlčet, ale taky si povídat na jakékoli téma. Být v Praze nebo se sebrat a odjet na chatu, jít si sednout na pivo, pokecat s přáteli. Rozebereme, co ona v práci, co já, jaký kdo měl den. Je skvělé, když si partneři umí i po letech povídat a ne jen mlčet s očekáváním ve stylu: „Co ten blbec zase řekne?“ nebo: „Co ta kráva zas bude chtít?“ Recept typu 10 dkg toho a 20 dkg onoho ti ale nedám.

Co bys chtěl, Martine, na závěr vzkázat čtenářkám a čtenářům?

Přeji jim, aby měli doma partnera či partnerku, na které se budou těšit a nepůjdou domů otrávení. Taky ať je baví práce. Vím, že mnoho lidí má často zaměstnání, které je nebaví, ale živí, což respektuji a uznávám, ale když se to podaří a člověk může dělat práci, která ho navíc těší, je to ideální.

Takže shrnuto – všem přeji, aby mohli dělat to, co je skutečně baví, co jim dává smysl a aby si našli skvělého partnera a měli děti, když na to přijde.

Děkuji za rozhovor.

Autorka: Lenka Vargová

Fotografie: se souhlasem Martina Simandla

Veškerá práva k textu a fotografiím vyhrazena.