Poslední dobou (rozuměj tak několik let zpět), mám pocit, jestli se lidi takhle náhodou nezbláznili. Píšu toto záměrně ještě před tím, než se začtu do knih, které o tom vlastně pojednávají. O tom, že žijeme de facto v blázinci.
Jsem velice vnímavá. Stačí mi cestovat tramvají, nedat si do uší sluchátka a už takřka trpím. Těch rozhovorů, telefonátů, neomalenosti, nečekané galance, která je tak nečekaná, že na ní nečekám skoro vůbec, a když to přijde, tak to stejně přehluší nějaké hovado. Ale vnímám. Vnímám, i když kolikrát nechci, tak do sebe vsakuju všechny ty osudy, dialogy, monology lidí co si bručí pro sebe, matky kterým stříkají nervy, všechny ty kočárky co blokují cesty osudů, všechny pachy, smrady, vůně…všechno to neštěstí, které lidi v životech mají…to vše si stačí všimnout v tramvaji, metru…pozoruji lidi. Jsem pozorovatelka osudů. Vnímám jejich gesce, reakce, otupělost, někdy jim vážně zazlívám, že vůbec nehledí na okolí… Kolikrát mě ale inspirovaly ke psaní. Kolikrát mně právě ti lidé bez výrazu, skladu a ladu inspirovali k tomu, že takhle to opravdu nechci. Nechci tu nikoho soudit, nikdy nevíte, kdo má za sebou jaký příběh. Kdybych měla v jednom vagónu metra, či tramvaje vyzpovídat všechny kdo tam jsou tak vím, že zažiju perné chvíle. Každý máme za sebou velmi silný příběh. A já to v té narvané tramvaji vnímám. Chápu i to, proč se někteří lidé chovají jako sebestředná hovada. Chápu jejich příběh. Ten je dovedl právě do této situace. Ale proč právě já si to mám nechat líbit? Víte, to je přesně to téma, které mě dovedlo k dalšímu námětu – kdo jsme tu vlastně pro koho, kdo z toho a k čemu nám to je? Ubližujeme si jen navzájem? Proč jsou lidé tak hloupí?? Ano, to je přesně to, co mě štve – to, že jsme hloupí. Nechci nikoho urazit, ale je to tak. Zvířata se tahle k sobě nechovají. Ti řeší otázku přežití zcela jinak. Ale my se zaplétáme do vlastního osudu tak strašně zbytečně nesmyslně, že z toho vznikají přetvářky, pletichy, klacky pod nohy, komunikační problémy, neschopnost naslouchat, vcítit se do jiných, postrádáme lidskost kolikrát. Lidi postrádající lidskost? Jsme k sobě krutí, zahledění, každý uniká do toho svého hnízda, kde každý chce, aby mu bylo dobře, nalil si svojí skleničku, která mu dá zapomenout na ty zážitky během dne, na to, že se necítí dobře. Na to, že tam, kam chodí do práce a kudy chodí, že to nemá rád. Ale toto všechno jsou cesty dobrovolné, je to tak? Kolikrát ale máme pocit, že nám je to souzeno…ne, já do té práce prostě musím, co hypotéka, složenky….co rodina? Ano, složenky se neptají, to je první, co nás napadne. Ale zdraví se taky neptá, jenže to jsme dostali do vínku zdarma, a byť za něj měsíčně platíme prevenci pojišťovně, tak na něj tolik nemyslíme jako na elektřinu, plyn a tu hypotéku. Jen si to přiznejme. Svoji první hypotéku jsem si sjednala někdy ve svých 25ti letech. Částka nebyla malá, ale nakonec ne o moc vyšší než je hypotéka, kterou máme dnes za byt daleko větší a koupený v době, kdy se to ještě hodně vyplatilo. Tehdejší byt jsem prodala výhodně a z části umořil byt současný a současná hypotéka se nejeví jako zabiják…prostě jde to. Těch pár tisíc bych uměla rozfofrovat jinak, ale při cenách dnešních bytů myslím, že je cajk. Ale tehdy jsem si myslela, že vše zvládnu, riskla jsem si vzít si na sebe hypotéku a byla jsem tehdy na to sama. Byla jsem hustá. Řekla jsem si, že to prostě zvládnu. To je jako kdyby, jste si řekli: budu po celý život zdravá. To je taková blbost a naivita, když si toto řeknete v období, kdy vůbec netušíte, jak se zdraví skloňuje. Jde jen o to, to ustát a nedostat se do problémů. Každý měsíc sleduju, jak hypotéka klesá, ale klesá pomalu. Pořád ta částka začíná šesti nulama a to není legrace. Ani tomu pojištění co na ní máme, nevěřím. Už nějak nevěřím ničemu. Moje naivita se upila k smrti a nějak se nevrací. Protože už nechtěla slyšet o jakých si výlukách. Docela nedávno jsem chtěla pojištění hypotéky využít v době pracovní neschopnosti. Měla jsem dva měsíce opravdu problém se zády. Bylo mi v naději přislíbeno, že vše klapne a banka mi bude po dobu jednoho roku hypotéku platit. Moje naděje zažila orgasmus a při platu, který mě čekal a byl daleko nižší, než jsem byla zvyklá, jsem doufala, že nás to zachrání. Ale najednou buch. Přišel dopis, že bohužel, že prostě zádíčka jsou výluka, ztraceno v překladu: je to málo prokazatelné.
Dříve jsem zádíčkářům taky moc nevěřila. Do té doby, než to potkalo mě. Bolavá záda mi začala doprovázet i nevýznamné virózy, kde záda hrála prim, a já jsem brečela bolestí. Ale na tohle vám pojišťovny serou. Asi se to hemžilo u nich tak zajímavými příběhy, až to raději vyloučili. Ale ne všechny pojišťovny prý. Už jsem tu o tom na blogu psala cca před necelými 2 roky a nedávno jsem si na to vzpomněla, protože záda mě chytly od začátku roku jednou docela fest…a podruhé jsem měla pocit, že se fakt celá rozpadám…musela jsem navštívit rehabilitační lékařku a nechat si napsat cvičení. Člověk pro to chce něco udělat, ale pak vás stejně sejmou. Záda jsou out. Máte smůlu.
Vůbec se mi nechce domýšlet to, že na cokoliv bych si chtěla uplatit cokoliv, že mám taky smůlu. Já jsem vlastně všechna pojištění zrušila, protože jsem si dovolila mít rakovinu a najednou jsem pro pojišťovny drahá. Kolikrát mi volají a nabízejí služby, a když řeknu, že jsem jí měla, tak prakticky zavěsí. Je to business. Vlastně jsem zrušila skoro všechno. Nechala jsem si jen penzijní a stavební, tam na raka nehledí…platíme tu hypotéku, telefony a elektřinu. Někdy mě děsí, kde jsem se kdy podepsala…ono vás to totiž docela doběhne. A když si dovolíte dát si vážnou nemoc tak o to víc. Nebyla jsem na onko story pojištěná, už tehdy se mi ta částka měsíčně zdála nehorázná a řekla jsem si, že častější jsou úrazy, než rakovina. Myslela jsem si, že takhle nemoc mě nikdy nenavštíví. Koho by to tak asi napadlo, že? Od pojišťoven tedy raději nic nečekám.
…někdy si říkám, že toho mám za sebou vážně hodně….a taky, že mám. Ale tohle všechno mě posunulo strašně moc. Někdy mě trápí křivda. Od pojišťoven, od lidí, kteří si nezaslouží moji pozornost….všechno tohle co popisuju je vlastně plus. Hnusný plus. Jenže já už mám trochu nadhled … a tak se jim nepodařilo mě dostat. Radši jsem odešla z míst, kde už mi nebylo dobře. Vždycky si vzpomenu na Vratné láhve: ” Já už to nebudu dělat. Protože já už tady nejsem rád.”
Nebuďte nikde tam, kde vás z toho berou záda, kde vám není dobře, skončete to, stejně jako s pojišťovnama. Jsou to jen přísliby, ale když ptáčka lapají….
Jsem už vůči těmto lidem za vodou…ale i tak musím říct, že co jsem si kvůli nemoci zažila je vlastně neskutečné. Chybělo by se mi napsat, že lidi jsou sr**i, asi jsou….jenže…já si našla ty dobrý lidi. Za těma si člověk cestu najde. Ne všude je to tak zlý. Není to vůbec zlý.
Ale byla to cesta! O této cestě bych mohla psát do nekonečna.
