Když mi bylo dvacet dva, podnikla jsem svou první transformační cestu. S kufrem, který jsem sotva unesla, jsem odjela studovat italštinu do Říma.

Obrazy a sluneční brýle

Moje bytná ve čtvrti Testaccio, signora della Lama, byla starší přísná dáma. Do školy jsem ze studentského bytu chodila nebo jezdila přes Trastevere a Tiberu. Zatímco mé spolužačky v noci objevovaly římské diskotéky a místní mladíky, chodila jsem brzy spát, abych mohla ráno obcházet římské pahorky, chodit po Via Appia a obejít postupně všechny kostely, v nichž jsou k vidění obrazy od Caravaggia. Cestou jsem někde zapomněla své oblíbené sluneční brýle.
Jedla jsem polévky z pytlíku s toastovým chlebem, sušenky jsem si namáčela do mléka a svátečně si dopřávala mozzarellu di bufala a kokosový jogurt. Vrcholem luxusu a splněným snem pro mne byl moment, kdy jsem si dala na stojáka „cappuccio“ u fontány di Trevi. Jedinkrát jsem jela metrem, ke Španělským schodům. A byla jsem u vytržení z toho, když jsem zašla na svůj první nefalšovaný pouliční blešák u Porta Portese.

Modré šaty pro přechodový rituál

Záviděla jsem svým německým spolubydlícím, že umí správně nastavit pračku, což pro mne tehdy ještě byla záhada. A nemohla jsem pochopit, jak Rosa ze Španělska dokáže do minuty svou horkokrevnou energií zaplnit celý byt (a svým proviantem taky celou lednici).
Přes výbavu v kufru jsem pořád chodila v jedněch modrých šatech s kopretinami, protože mi při balení nedošlo, že přelom září a října je tady pořád milosrdně letní. Byla to první lekce minimalismu. A už si nevzpomínám, zda jsem otevřela ty slovníky, co beztak byly v kufru nejtěžší.
Na tenhle měsíc v Římě často vzpomínám. Byl to totiž můj soukromý přechodový rituál – do dospělosti.

Na jih nebo lesem na sever

A vzpomněla jsem si na něj zrovna nedávno – v Brdech. To jsem v lese myslela na své předky. Většina jich po generace žila na jediném místě – ve východních Čechách, v Polabí, z jedné nebo z druhé strany Brd. A jedni z nich se najednou sebrali a podnikli svou životní cestu – přešli Brdy napříč. Dnes to vypadá směšně. Ani nevím, jaký měli důvod.
Když jsem ale stála v lese na cestě, kudy klidně mohli jít, nad vesnicí, kde se pak dočasně usadili, než se definitivně přesunuli ještě o pár kilometrů dál, kam do teď jezdím, uvědomila jsem si, že právě tudy, lesem, možná vedla jejich velká transformační cesta. I když to je jen moje interpretace. Nějakých sto padesát let před tím, než jsem zamířila na jih, se oni vydali na sever. Nešli z jedné země do druhé, neměnili světadíly, stačilo jim přejít kopec. Pro změnu.

Pouť vnitřní krajinou

Transformační cesta je prostě vždycky ryze soukromá, originální. Nemusí být okatě magická, okázalá a nemusí se nutně odehrávat na druhém konci světa, ale “jen” na jediné lesní cestě nebo klidně na jednom místě, mezi čtyřmi stěnami. Protože stejně neprobíhá venku, ale uvnitř člověka.
Přechodový rituál pak má podobu poutě – ať už po lese nebo po římských kostelích, vždycky zároveň a hlavně vnitřní krajinou.
A jaká cesta posunula vás?