Labuť
Jinak klidná hladina rybníku se zvlnila vlivem pofukujícího větru.. Dopadající paprsky slunce vlnkám propůjčovaly třpyt miliónů hvězd a v této dechberoucí přirozenosti, kterou umí vykouzlit jen příroda se lehce pohybovala labuť. Jak je krásná ve své přirozenosti, přímo majestátní.. Vím, že si tuto chvíli budu pamatovat už navždy, i kdyby všechno ostatní zmizelo a po minulých zážitcích nezbylo ani smítko nepatrné vzpomínky.. Nestalo se nic zvláštního, nic výjimečného pro lidskou mysl.. Ale pro mé srdce to byla ta nejvýjimečnější chvíle.. Chvíle, kdy se mysl zastaví, kdy ticho mezi dvěma údery srdce je tichem celé věčnosti.. Chvíle, kdy mohu být součástí celého Vesmíru, ve kterém se stále něco děje.. Vše je v neustálém pohybu a tehdy mi to došlo.. Došlo mi, že není žádný rozdíl mezi labutí a mnou, ani mezi rybníkem a mnou.. Není zde žádný rozdíl. Jsem součástí této fascinující hry jménem Život, stejně tak, jako každé stéblo trávy.. Plním zde svou člověčí funkci se všemi svými starostmi a radostmi.. A je to vskutku dar největší, že vůbec mohu něco prožívat, něco cítit, i když to občas bolí.. Ale, ach můj Bože, vždyť žiju!
