Jak často se svým tělem rozmlouváme? Co se stane se vztahem, kde přestaneme komunikovat? Pravděpodobně takovému vztahu bude chybět výživa, po čase začne naše tělo vysychat a stane se nemocným…
Mnohokráte za život jsem se přistihla při myšlence či pocitu, že něco mému tělu chybí. Že není dost zdravé, dost silné, dost takové a makové….
Tyhle plíživé úvahy se objevovaly zřídka, ale zasévaly v mém těle pochybnosti, že není dost-statečné.
I přes to, že jsem měla pocit, že sem tam takováto myšlenka mému tělu neuškodí, mé tělo tehdy, před 12lety vážně onemocnělo.
„Kde nastala chyba“, ptala jsem se tehdy? Čím vším jsem svému tělu škodila? Hledala jsem odpovědi na mnoho mých otázek….
Vhledy pak přicházely pomalu, s božím načasováním a bylo toho vážně moc, co jsem svému tělu za svůj život způsobila.
Nevědomě, bez osobní zodpovědnosti, jsem léta překračovala jeho/své možnosti. A přesto mne tělo neopustilo, i přes bolestná zklamání, kdy já jsem opustila své tělo, odpojila se od něj, abych přežila bolesti duše, mne moje tělo dlouho, věrně sloužilo jako nejlepší přítel!
Nemoc byla moudrým poslem pro nové, pravdivé bytí. Byl to rozklad mé falešné osobnosti, mé domnělé identity. Lekce byla tvrdá a cesta skrz nemouhocnout velmi bolestivá. Tehdy jsem jěště nemohla-neuměla, ale dnes s pokorou děkuji za drsnou zkušenost.
Nemoc mne nově propojila do hlubokého vztahu a úcty, komunikace s mým krásným tělem.
Uvěřila jsem, že mé tělo je naprosto dokonale stvořeno a vždy pracuje pro mé nejvyšší dobro. Naučila jsem se odpuštění, které mi tělo zprostředkovalo tím, že se znovu uzdravilo. Uviděla jsem, že možnost uzdravení je ve mne, v mé mysli a způsobu, jakým žiji. Naučila jsem se být se sebou a tělem velice trpělivá a laskavá. Taky jsem pochopila, že zdravé hranice jsou půl zdraví:
