Myslím, že někdy k prvnímu kroku pomůže náhoda. A ta jak víme neexistuje. Protože jinak plánovat a snít, to můžeme furt.
A běh? Ten bych nejradši virtuálně a detailně plánovala do aleluja. Od puberty jsem ho nenáviděla. Ve škole jsem v něm zaujímala pravidelně výsadní poslední místo. Holt zadek byl těžkej jak pytel písku a stehýnka (no žabí nebyly, ale zdrobněle to zní líp) plácající se jedno přes druhý mi to taky neulehčovaly.
HLAVNĚ NA VZDUCH
Končila chladnější část jara, hlava se mi zdárně vařila ze skript, státnice se blížily. V práci kolotoč, doma dusno. Při odkládání oversize svetříků se z dvoumetrového zrcadla na chodbě stal úhlavní nepřítel. Jako by nestačilo vidět svůj obličej v koupelně po ránu. Jestli mám tohle dát, tak prostě potřebuju na vzduch. Vyrazit se svou polovičkou a dcerou na prochajdu se jevilo jako dobrý kompenzační nápad. A stejně potřebuju dostat do obličeje trochu barvy, na tu zelenobílou už se nedá koukat.
PŘIŠLO TO
Pojď, popoběhnem, aspoň to zkusíš, byla koneckonců i dobře míněná pobídka. Cože??? Jako teď??? Nooo, tak jo… Ale takhle? V tomhle jako? No dobře teda.
Na kopečku za domem, když se ztratíte z dohledu sousedských oken, bylo příznivo.
Jupí, já běžím!
Deset metrů. Docela to jde.
Dvacet metrů. Ale jo.
Třicet metrů. Uf, zvolni.
Čtyřicet metrů. Sakra.
Padesát metrů. To snad ne…
Šedesát? Už ne.
Sedmdesát… Ani náhodou. Chci umřít. Hned.
Běžte napřed.
Klidně běžte.
A nečumte na mě!
Závěr po nekonečné půlhodině byl, že tento indiánský způsob procházky rozsekaný na padesáti metrový přískokový a padesáti metrový šnečí kusy, je výkon hodný ovací. Máma je dobrá, tleská se. To, že si celou dobu připadáte jako upocený ocas přední duracell dvojformace, který by snad bylo lepší i odříznout a nechat ležet tam někde, si necháte pro sebe. Honem tu ostudu smýt do sprchy.
CHVÍLE PRAVDY
Když se dostatečně vyspíte a zvážíte všechna pro a proti, nebylo to zlý. Bylo to příšerný. Sebevědomí dostalo na frak. Ale! Mozek se okysličil. Tělo pookřálo. Co pookřálo, cítila jsem ho. Svaly tam jsou, žijou!
Heleno, něco dělat musíš, dyť takhle se rozkydneš a nervově rozpadneš, znělo mi v uších. Když by u toho nebyli ti dva, tak se to zalykání vzduchem s pocitem, že „něco“ pro sebe dělám, dalo snýst, ne?
Rozhodnuto. Naštvala jsem se. (Upřímně – spíš to bylo Nasrání. To je o level vejš. Ale ještě se trošku stydim tohle slovo veřejně používat, i když v soukromí se osvědčilo nejvíc.) Na sebe a na všechno. Příště znova. Hlavně ale tentokrát beze svědků!
Co mi na úplným začátku pomohlo a může pomoci i tobě?
1/ Uvědomila jsem si, že jsem dlouho v zákopu a že mi to nedělá dobře.
2/ Potkala jsem se s motivací, která konečně zabrala.
(O zákopu a motivační ráně mezi oči se dočteš v díle prvním.)
3/ Neplánovaně jsem se rozběhla. (Říkejme tomu pohybu tak.)
4/ Zkousla jsem tu osobní tragedii. A naštvala se. Pořádně!
5/ Rozhodla jsem se. Zkusím to znova.
O prvním samostatným výběhu zase příště. Bylo to vážně vtipný.
Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter!
Vaše Helena
