Koučuji svoji dceru. Za malování obrázků. Je s tím tedy nějak ve skluzu, ale dobře, venku je krásně. Takže jsem se snažila udělat úvodní obrázek sama, když jsem použila asi třetí aplikaci, tak mě to přestalo bavit a nakonec jsme ke své hrůze zjistila, že se mi tam vůbec nevejde…
Já si při vlastním koučování uvědomila, že když říkám nejde to, tak si tím nepomůžu. Takže teď hledám cestu, jak by to šlo/mohlo jít. To mi dodává sílu na mé občas nelehké cestě plné nekomfortu…
A tohle jsem chtěla naučit i své děti. Byla to celkem fuška. Ale ten výsledek?
Dcera už týden žije svým novým projektem – na podporu lidí, co vykupují zvířata ze statků (vynešené slepičky, vydojené kravky, týraná zvířátka apod.). Dlouho zápasila se svojí bezmocností, že my jí jako nedovolíme si takováhle zvířátka koupit a ona kvůli nám nemůže pomáhat (má pravdu, nedovolíme, ale proto, že rádi cestujeme a se zvířátky doma by to nešlo). A cítí se frustrovaná a otrávená, jakoby nestačilo, že si jí ostatní dobírají kvůli tomu, že nejí maso. A na tohle byla koučována. V průběhu našeho rozhovoru nakonec dospěla ke stejnému uvědomění jako já – hledat cestu, jak by to mohlo jít jinak. Jak se cítit líp. A užitečná. Než vyroste a bude mít fůru peněz a farmu na dožití všeho živého, co jí přijde do cesty.
A našla cestu – s partou holek budou vyrábět náramky a ty prodávat. Po odečtení nákladů zbylé peníze zašlou na ten který statek nebo farmu, které se o taková zvířátka starají. Nebo na útulek.
Projektem na podporu zvířátek žije celá rodina. A moje děti se učí, co to obnáší – si něco vymyslet, a pak to uvést do života. A tak vytváříme plán aktivit a značku a návaznost na sociální sítě a objednávku a ….a taky, aby to bylo v souladu s naším minimalistických přístupem a nejlépe v bezobalovém duchu (nebo alespoň v tom recyklovaném).
Moje hlava plná nápadů má pořádné využití a zjišťuji, jak mě naplňuje plánování a rozjíždění tohoto projektu. A hledání cesty, a jak je z toho díky přítomnosti dětí hra a ne práce. Díky nim se učím zábavě a hledám hravost i v tom, co jindy člověka otravuje. Nadšení holek a jejich ochota udělat něco na úkor času strávenému na mobilu je povzbuzující a přiznávám, že se nechávám ráda strhnout.
Takže příště o tom, jak pokračujeme a na co jsme narazili…
