Tak přesně tohle rčení prý používal tatínek mé kamarádky celý život a také podle něj žil. Bohužel jsem ho osobně neznala, ale určitě to byl chytrý člověk.
Já jsem si vždycky zakládala na tom, že jsem naprosto nezávislá, soběstačná a dokážu si poradit s každou situací, v které se ocitnu. Také jsem schopná sehnat prakticky cokoliv a to v relativně krátkém čase. V dnešní době rozmachu internetu, kdy je možné nechat si dovézt do tří dnů zásilku třeba i z druhého konce světa, je to ostatně mnohem jednodušší.
Musím se Vám pochlubit: seženu skoro všechno! Když mi o něco skutečně jde, nejsem líná udělat pro to maximum.
Dokážu sehnat i lístky do totálně vyprodaného Dejvického divadla (buď v předprodeji na internetu, kdy začnou prodávat ve čtvrtek v 20.00 hod. a v 20.05 hod. už jsou všechny lístky pryč, nebo si v sobotu dám budíka na sedmou a jdu si stoupnout do fronty před divadlo. Vystojím si tu frontu do devíti hodin na pořadové číslo a potom ještě znovu na výběr představení. Mimochodem, v den předprodeje lístků na další měsíc to před Dejvickým divadlem vypadá jako v dobách komunistické éry, kdy lidé čekali ve frontě na pračky, šicí stroje nebo auto (včetně těch stolečků a židliček).
Jednou mi můj kamarád řekl: „Ty by jsi si měla založit firmu na shánění věcí dle požadavků klientů a naprosto výstižný slogan by mohl znít: Nemožné na počkání a zázraky do tří dnů!“
Ale přestože jsem se pořád tak snažila a do všeho šla po hlavě a se stoprocentím nasazením, bylo to všechno takové moc urputné, vydřené a stálo mě to hodně sil. Nestačila jsem si tu radost z dobře odvedené práce ani užít, protože už bylo potřeba pustit se do další práce.
No a teď už se konečně dostanu k tomu podstatnému. Někde jsem četla citát: „Kdykoli si budeš myslet, že na to máš nebo ne, vždy budeš mít 100% pravdu. „
A já jsem si uvědomila, že každý z nás může udělat cokoliv, změnit sám sebe, změnit svůj život, dokonce změnit i své okolí, jen když tomu bude sám věřit.
O tom, že jsem se konečně rozhodla změnit svůj život a začít dělat něco úplně jiného jsem psala už minule. Také jsem letos na jaře odletěla s kamarádkami na dva týdny na Srí Lanku, protože jsem snad už od roku 2007 toužila v zimě letět někam k moři, místo pobytu na lyžích. To, jak to nakonec dopadlo, vydá na další samostatný příběh, takže možná v některém z dalších příspěvků se k tomu vrátím, nicméně konečně se mi ten můj dlouholetý sen splnil.
Ale hlavně jsem asi tu svou urputnost a pocit, že svůj život musím nějak řídit a k něčemu směřovat, pustila a a nechávám všechno tak nějak volně plynout. Přijímám nové výzvy, lidi a otázky tak, jak to ke mně přichází.
Není to vždycky jednoduché, přece jenom jsem 45 let žila úplně jinak, ještě pořád mne občas něco překvapí nebo rozhodí, ale už zdaleka ne tak často. A hlavně jsem se otevřela lidem a začala si užívat života, zábavy a i toho pocitu z dobře odvedené práce. Je přece důležité si tu radost vychutnat a na chvíli se zastavit, než se pustíme do něčeho dalšího.
Ještě jednu věc jsem zapomněla zmínit.
Jednou jsem četla rozhovor s Petrem Hapkou a ten tvrdil, že z holky z vesnice se dáma nikdy nestane. Že to trvá dvě až tři generace.
Ale s tímto výrokem já zásadně nesouhlasím! Já vidím kolem sebe spoustu nádherných žen, které mají styl, eleganci i grácii, jako každá dáma, a přitom se narodily na vesnici anebo na vesnici žijí celý život.
Zase je to pouze o tom, jak samy sobě věříme a jestli se těmito slovy necháme zmást a začneme o sobě pochybovat.
Nám všem tedy přeji hlavně víru v sebe sama a ve své schopnosti. Protože když budeme chtít, půjde nám úplně všechno, kromě toho plivnutí na slunce.
