Když něco chceme, je potřeba pro to také něco udělat. Lidé, jejichž úspěchy obdivujeme, vyvinuli aktivitu, aby jich dosáhli. Soustředili se na realizaci svého záměru. Od idejí přešli k akcím. Investovali čas, energii, úsilí, myšlenky, peníze… Rozhodli se, za čím půjdou a čeho se vzdají, protože to teď pro ně není tolik důležité. Viděli před sebou nějaký cíl, který je motivoval dost na to, aby se o jeho dosažení skutečně zasadili. Usilovali, takže pak, zdánlivě náhodou, je potkala i nějaká ta klíčová šťastná okolnost.
Když nevybočíte z řady, budete jako ostatní
Vnitřní motor k činům je přitom potřeba promazávat. Najít si své vlastní palivo. Nestylizovat se do klišé a sdílených představ o úspěchu, když nejsou naše vlastní. Konvence a snaha být jako ostatní zpravidla k ničemu originálnímu, co vybočuje z řady, nevede. Kdo usiluje o to být jako ostatní, bude prostě jako ostatní.
Je to na každém z nás. Mnoho lidí se životem plácá, protože se nerozhodli, co v životě chtějí dokázat a nenašli to, co jim opravdu dává smysl. Nebo to našli, ale nepustili se za tím – z pohodlnosti nebo kvůli jiným důvodům. Pro koho je prioritou pouze pohodlí, může si ho samozřejmě zařídit – ale pak by neměl očekávat, že v životě dosáhne něčeho mimořádného, něčeho se širokým a nikoliv jen privátním dosahem.
Chtít jen vlastní pohodlí je v pořádku, když jste srozumění s tím, co získáte a co ne a akceptujete to. Když jste právě takto spokojení. Kdo však chce víc nebo prostě něco jiného, měl by pro to něco udělat. Risk může přinést zisk i ztrátu. Kdo riskuje, potřebuje být dost otužilý na to, aby se vypořádal s obojím.
Kultura výzvy místo kultury chyby
„Kdo nic nedělá, nic nezkazí,“ je přísloví, které vyzývá k malosti a neodvaze. Akce si naproti tomu žádá odvahu. Včetně odvahy vyrovnat se s tím, že se něco skoro vždycky pokazí – a že je to v pořádku. Včetně odvahy prohlásit modlu chyby za svrženou a kulturu chyby nahradit kulturou výzvy – výzvy, která má svá řešení a je dobrodružství je hledat a realizovat. Kdo něco dělá, něco zkazí – a také je to tak v pořádku.
Něco dělat ale není hodnotou samo o sobě. Hodnota spočívá v záměru, v intenci, v tom, oč usilujeme, z jakého důvodu, jaký to má smysl a pro koho, co a komu realizace záměru přináší. Je-li záměr čistě sobecký nebo se v něm myslí i na druhé. Jestli je obecněji prospěšný nebo škodí. Jestli podporuje život a svobodu nebo může způsobit utrpení. Jestli je upřímný a nemaskuje všeobecným dobrem jen zásadní újmu.
I když zpravidla to ve skutečnosti není tak černobílé, jako když se to napíše na papír. Vše má své kontexty, svou relativnost a své paradoxy – a platí to i o záměrech a jejich uvádění do praxe. Snaha vidět vždy jen buď – nebo, plus a minus, černou a bílou, sílu a slabost je touhou po bezpečí, kterou je možné naplnit jen za cenu přílišné redukce a zjednodušení. Život, svět, Vesmír jsou ale pestřejší.
Tajemství je tam, kde ztrácíme kontrolu
Když se do něčeho pustíme, čekají nás změny, které většinou máme pod vlastní kontrolou jen do jisté míry. Ovlivníme, co uděláme my sami (a můžeme to udělat jak v každou konkrétní chvíli nejlépe dokážeme), ale už ne třeba to, jak na to zareagují ostatní. Velké chtění nás tak také může dostat do pasti – k nespokojenosti, frustraci, když všechno nevyjde.
Proto se vyplatí rozvíjet zároveň disciplínu, trpělivost, schopnost adaptace, schopnost změnit plán, když nefunguje, zamilovat si životní / pracovní experimenty. A pochopit, že právě v mezerách předvídatelného a mimo naši kontrolu leží ukryté ty pravé poklady, když je hledáme – je zde totiž možné narazit na tajemství, které dává životu hloubku a nad kterým se i nám, skeptikům poučeným mnoha vědami světa, stále tají dech.
Co je vaším motorem, díky němuž se každé ráno vykopete z postele a energicky žijete nový den?
Do čeho se skutečně pustíte?
Jaký první a konkrétní krok pro to uděláte?
