18.9.2019 slavnostně pokřtíme můj první neautobiografický román. Kmotrem knihy bude MUDr. Radkin Honzák.
A jak moje kniha vlastně vznikala?
Samotné přípravy mého prvního románu Princezna Psycho byly zdlouhavé. Klopýtla jsem stále v námětu samotném. Pozorovala jsem lidi v metru při cestě do práce a z ní. Většina lidí mi připadala naprosto vyhořelých a “bez duše”. Říkala jsem si co mají za sebou asi příběh? Každý máme přeci nějaký příběh. Chtěla jsem děj zasadit do vagónu metra, kde se za bude odehrávat vždy příběh jedné postavy jako flashback s prolínáním vnitřního hlasu postavy. A takhle to půjde s každou postavou. Závěrem by se všechny postavy knihy náhodně sešly ve vagónu, kde by se stalo něco, co by je skutečně propojilo. Vagón by jel dál směrem ke světlu tunelu.
Ale nakonec jsem z tohoto nápadu upustila a rozhodla jsem se příběh zasadit do běžného prostředí, kde se všichni pohybujeme – domov, práce (např.kancelář), pošta, tramvaj, auto, atd…s tím, že se postavy nikde nepotkají, ale zaměřím se na jejich osud, je jejich vlastní identitu.
Potřebovala jsem si postavy rozpracovat. Věděla jsem, že potřebuji najít lidi, kteří mají pestrou práci a pestrý život. Cílem bylo zjistit, jestli je i přesto zasáhla krize středního věku, jak jejich práce ovlivnila vztahy a jestli uměli z problémů najít cestu ven. Rozhazovala jsem sítě a kamarádi, kolegové….mne začali propojovat. Nehledě na to, že sama mám za sebou doposud dost pestrý život, věděla jsem, že jdu na jisto a ten s kým se sejdu, bude součástí knihy. Byla jsem si jimi jistá už dopředu. Vše se potvrdilo a vše fungovalo. Bingo!
Nakonec jsem zjistila, že se skuteční lidé, kteří se nakonec stali fiktivními postavami a jejichž příběhy jsou trošku promíchala, se někteří ve skutečném životě opravdu potkali. Ale zachovala jsem mezi nimi anonymitu. Těžko říct, jestli někdo z nich, kdo pak bude knihu číst, pozná, o koho jde. Pochybuji.
Ale mně jen přišlo “vtipné”, že můj původní záměr postavy propojit v knize, se vlastně bez mého přičinění realizoval ve skutečnosti. Svět je totiž neuvěřitelně, ale neuvěřitelně malý.
Za lidmi, kteří mi byli ochotni poskytnout svůj osobní příběh, jsem cestovala různě po Praze i mimo Prahu. Byla to docela honička, protože pracuji normálně na plný úvazek. Udělala jsem pro každou osobu soubor ve Wordu a do složky jsem si postupně ukládala veškeré poznámky. Nakonec to byly mraky stránek, které jsem si před samotnou tvorbou celé knihy vytiskla, včetně autorského deníku a čerpala jsem z poznámek během celého psaní. Bylo to nutné, protože jsem skutečné postavě někdy vzala kus jejího života a vložila jsem ho postavě jiné. Bylo to náročné tenhle hazard s osudy…udržet to – kdo je kdo – čí je to původní příběh a co mu z něj vezmu a proč – prokombinovat a nezbláznit se z toho. Pomalu už jsem nevěděla, čí je skutečný příběh, protože jsem se do knihy dostávala hlouběji a hlouběji….Postupně jsem se s postavami sžila a už to jelo. Chodili se mnou do práce, do sprchy, na nákup….doslova mi z nich šibalo v hlavě.
Podařilo se mi naposlouchat toho od lidí hodně, ale vše se naposlouchat nedá. Do celé Princezny Psycho jsem dala taky hodně ze sebe…využila jsem svých zápisků z dřívějších dob, ze kterých vznikly deníkové zápisky hlavní postavy Jolany. Možná vás zarazí, jakou mají někdy hloubku a jak jsou někdy složité. Do deníku si přeci nepíšeme seznam co nakoupit. Do deníku si píšeme to, co bychom vlastně možná nikdy nevyslovili nahlas. Do deníku si píšeme psycho.
Pokračování o vzniku knihy příště.
Těšíte se?
Vaše Tereza
P.S. Foto je z doby, kdy jsem měla Princeznu Psycho čerstvě dopsanou a měla jsem za sebou i prodělanou “depku”, kde po dopsání každého díla prostě přijde. Opustit postavy je těžké. Ale o tom jindy 🙂
