Taky si někdy kladete otázku, jestli nejste největším problémem svého dítěte právě vy? Toto je pár řádků pro rodiče, kteří berou výchovu s nadhledem, přemýšlejí o ní a rádi se podělí o zkušenosti.
Jak už jsem psala v některém jiném článku: jsem rodič, který se stále snaží najít lepší způsoby, jak přistupovat k „výchově“. Přeju si, aby z našeho syna vyrostl člověk schopný vidět pravdu, člověk s integritou a sociální inteligencí a…a…a… . Znáte to – ideál. Je mi jasné, že přiblížit se k němu alespoň trochu si vyžaduje dobrou komunikaci, trpělivost, respekt, ale zároveň schopnost stanovit hranice a neustoupit z nich a tak dále. Každý den se snažím z těchto věcí namíchat ideální koktejl a někdy se mi to daří, aspoň z mého subjektivního hlediska, a občas to všechno ztratím z dohledu a namíchám pro nás oba pořádný bolehlav. Ideální rodič nejsem, ale moje dítě ve mě vyvolalo ochotu a schopnost lepší sebereflexe a snahy najít jiné cesty jak na „výchovu“.
1. První věcí, kterou jsem byla pro své dítě prokletím já, byla moje „správnější řešení“.
Jinak řečeno, při jeho činnostech a hrách jsem dokázala trvat na detailech, které byly pro něj a vůbec úplně nedůležité. Věž z barevných pohárů pravidelně stavěl obráceně a já jsem byla schopna mu ji celou přestavět, aby byly poháry uloženy „správně“. Správně pro koho? A to je jen jeden banální příklad. Byly jich desítky a když jsem si to konečně uvědomila, přestala jsem řídit jeho hry a aktivity „správnějším směrem“ (tím myslím mým vlastním směrem), a když si spolu hrajeme, raději se přidám k jeho nápadům. A div se světe, jeho tvořivost se naplno projevila a každou chvilku mě překvapí úžasnou myšlenkou anebo pro mě překvapivým vnímáním světa a věcí kolem.
2. Druhou věcí, jak jsem byla pro svoje dítě a pro sebe prokletím, byla moje neschopnost nechat ho na pokoji.
Náš syn si hraje, je spokojený a už nějakou dobu úplně ponořený do hry s lžičkou. Já se na něho podívám a řeknu si, že by se mu lépe hrálo, kdyby měl misku – mohl by přece něco jako míchat apod. Tak mu podám misku. Samozřejmě, že ho tím vyruším z jeho hry a zájmu a už visí na mě. Jiný příklad: leží spokojeně na gauči a poslouchá hudbu. Já si všimnu, že nemá polštář a že se mu bude lépe ležet s polštářem pod hlavou. Zastavím vodu, utřu si ruce, jdu pro polštář (o který mě neprosil), přinesu mu ho a strčím pod hlavu. On ho tam chvíli má a potom ho hodí na zem. Vidíte, kam mířím? Musela jsem se naučit lépe pozorovat to, co je, a neřešit „mnou vymyšlené problémy“. Podařilo se mi to i díky mému manželovi, protože právě on mě často přivedl k tomu, abych si všimla, že náš syn je spokojený, že v dané chvíli nepotřebuje nové podněty, že nepotřebuje větší pohodlí, že mu nic nechybí apod. A víte, co se stalo? Najednou jsem měla více času a méně zatíženou mysl.
Vyzkoušejte, jestli trpíte podobnou „chorobou“.
3. Třetí věcí, jak nebýt pro svoje dítě prokletím, je nepopírat.
Nepopírat co? Nepopírat jeho bolest, nálady, emoce a myšlenky. Četla jsem o tom v jedné knize, ale až život s dítětem mě naučil to používat a hlavně v plném rozsahu pochopit, proč je to důležité.
Zkusím pár příkladů. Jeden, který velmi často pozoruji, je popírání bolesti – ať už tělesné nebo duševní. Dítě se zraní a něco ho bolí a co udělá rodič, i když to myslí samozřejmě dobře? Řekne: „Nic se nestalo.“ „Nic se neděje.“ „Je to dobré.“ A úplně nejlepší je: „Určitě to tak nebolí.“ No, já tedy nevím, ale když vy zakopnete malíčkem o nohu stolu nebo postele a můžete se zbláznit bolestí, jak moc v té chvíli chcete, aby u vás někdo stál a říkal vám, že se vám „nic nestalo“, „že se nic neděje“ a že „že vás to určitě tak nebolí“?
Podobně je to s duševní bolestí, když je dítě rozrušené, nazlobené, smutné a podobně. Rodič se ho většinou snaží uklidnit něčím jako: „To bude dobré“, „Nic se neděje“, „Nemáš důvod plakat“ a podobně. Každý z nás ví, jaké to je cítit se pod psa, ať už je důvod jakýkoli. Představte si, že se tak cítíte a někdo vám začne říkat, že k tomu nemáte důvod, že se vlastně nic takového strašného neděje, že všechno bude zase v pořádku, bez ohledu na to, že má možná pravdu. No nezabili byste ho? Jak jste v dané situaci ochotní poslouchat tyto dobře míněná „moudra“? Přesně tak jsou v podobném stavu neochotné a neschopné je poslouchat naše děti.
Pro mě je v tomto směru nejtěžší tato situace: vidím, že náš syn dělá něco, co s největší pravděpodobností skončí tím, že si ublíží. Řeknu mu, aby to nedělal, vysvětlím mu, proč je to nebezpečné. On to i přesto udělá a ublíží si. Víte, co mám chuť v té chvíli udělat? Dát mu na zadek a pořádně mu „domluvit“, aby mu bylo jasné! Zatím se mi, naštěstí, většinou daří dostat svoje rozbouřené emoce pod kontrolu a zdržet se „kázně“. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že v dané chvíli bych „kázala“ někomu, kdo tu mentálně není. Dítě mě tehdy není schopné vnímat, tečka. Pokud nevěříte, představte si na jeho místě sebe, jak se kdesi krčíte plní bolesti a nad vámi někdo stojí a mudruje, že „vám říkal, že to takhle dopadne“.
Asi už se několik řádků ptáte, co je tedy to „správné“, co je třeba udělat. Nevím, co je objektivně to nejsprávnější, ale řeknu vám, co funguje mě: jsem zticha. Úplně zticha. Nic neříkám, ani nevydávám nějaké tišící zvuky. Zkrátka ticho. Dále, nepoužívám zbytečný tlak. Nechávám ho potichu vyrovnat se s tím, co se stalo. Pokud chce z místa odejít, pomůžu mu. Pokud chce zůstat sedět, například po pádu, tak ho nechám sedět. Pokud chce vstát, pomůžu mu. Dělám jen to, co vidím, že potřebuje, anebo chce udělat on. Snažím se mu nechat čas a prostor, aby se vypořádal se svou bolestí a emocemi a „nekecám“ mu do toho.
Řeknu to narovinu – není to jednoduché a chce to trochu praxe, tím myslím udržet v těchto situacích jazyk za zuby. Ale jakou službu prokazujeme svému dítěti, když ho to naučíme? Dáváme mu možnost podívat se a zjistit, co se vlastně stalo, jak se to stalo, možná udělat nějaké závěry a rozhodnutí, jak to napříště udělat lépe. V případě duševní bolesti necháváme volný průchod jeho emocím a náladám, nepotlačujeme je a neříkáme mu, že jsou jiné, než jsou. Snad mu tím pomáháme stát se emocionálně vyrovnanějším člověkem.
Možná existují ještě lepší způsoby, jak se v těchto situacích zachovat. Já zatím pozoruji toto: náš syn se díky tomuto přístupu umí velmi rychle „sebrat“ z úrazů, pádů anebo „emočních pádů“. Při mnohých dokonce už ani nezačne plakat. Je to jakoby se nepřidávání mých vlastních slov a dramat vracelo v jeho schopnosti rychle zhodnotit, co se stalo a reagovat přiměřeně. Děti mnohdy pláčou ne proto, že si ublížily, ale kvůli šoku. A já tak vidím, že on tyto šoky dokáže stále rychleji a rychleji identifikovat a zkrátka „neřešit, pokud nejde o život“ :).
Jak (ne)jste „prokletím“ pro svoje dítě vy?
Přeji vám krásný zbytek letošního léta.
