Když se rodiče otevřou, děti se uklidní: Příběh o emocionálním propojení
Tak si říkám, že mě snad nikdy nepřestane udivovat, jak moc jsme my rodiče propojení s našimi dětmi… Dokonce mám čím dál tím větší jistotu v tom, že to není ani tak o propojení, ale že jsme do určitého věku dítěte prostě jedno. Našemu synovi je necelých šest a občas mě až zaráží, jak věrně odráží svým chováním vnitřní stav můj nebo svého taťky: nebo spíš obou z nás, protože ať si to chceme nebo nechceme připustit, jsme na tom stejně :-).
Znáte to, když se naštvete, když se zlobíte a máte vztek? Když byste někomu něco pořádně a od plic řekli nebo to pořádně nahlas vykřičeli, zanadávali si, ale z mnoha různých důvodů si to nedovolíte? Nedovolíte si to třeba proto, že se to přece nedělá, na někoho křičet, protože jste přece dospělí lidé, kteří se musejí ovládat (ještě k tomu přitom vypadat dobře), dospělí lidé musejí věci řešit v klidu a hlavně rozumně a už vůbec tihle rozumní lidé nesmějí odporovat nějaké autoritě a vlastně je neslušné otevřeně nesouhlasit? To všechno prostě nevypadá dobře. Slyšeli jste taky někdy, že je lepší vyřešit spor klidnou cestou nebo dokonce ustoupit a v zájmu dobrých vztahů se vzdát svého nebo dokonce něco svého obětovat?
Tak přesně tahle všechna a asi deset dalších nesmyslných vnitřních přesvědčení mi blokovalo projevy nesouhlasu s různými věcmi a situacemi. A bohužel, když jsem si nedovolila projevit nesouhlas a držela jsem ho v sobě, tak pak jsem nemohla situací nikdy projít tak, aby pro mě byla snesitelná – prostě přes to zavalení vnitřním konfliktem jestli říct nebo neříct a strachem z toho, co to vyvolá, když řeknu, přes to všechno jsem se často vůbec nedostala k tomu nějak se k té situaci postavit a ovlivnit ji. Takže jsem často končila bezmocná cokoliv se situací dělat a hlavně neuvěřitelně naštvaná. A čím déle jsem to v sobě držela, tím více se ta bezmoc překlápěla do agresivity, která se čas od času provalila ven jako nekontrolovatelný výbuch.
A pak jsem se divila, že mám syna, který až přehnaně reaguje na cokoliv, co ho nějakým způsobem aktivuje ať příjemně nebo nepříjemně. Dokonce jsem zaslechla, že je hyperaktivní.
Jojo, ono kdyby jeho rodiče byli trochu aktivnější v čistém projevu toho, jak se sami uvnitř sebe mají, kdyby to pořád nevědomě nefiltrovali, tak by nám svou přehnanou aktivitou nemusel ukazovat, co máme dělat. Kdybychom my jeho rodiče nebyli setrvale lehce natlakovaní a napružení neprojeveným nesouhlasem, tak by náš syn nemusel být čertík, který při sebemenším nepohodlí vyletí na pružince ze své krabičky. Jak je to jednoduché a jak to nevidíme…
Uvědomím si a sama sobě uznám to, že jsem prostě startovací typ, že jsem lehce rozhoditelná, že se velmi lehce dostanu do emocí. A jak se najednou to naše děťátko uklidní, když si přiznám, že mi prostě dělá dobře, když v takových chvílích hned začerstva projevím a řeknu, když se mi něco nelíbí… Uuuuffff, a jaká je to úleva, když to i začnu dělat – úleva pro mě i pro syna. Kde je najednou to „hyperaktivní“ dítě?
Hledejme u sebe, proč se naše děti chovají tak, jak se chovají. Je to mnohdy jednodušší, než si myslíme!
Eva Svobodová, evavolavka.cz
Zdroj foto:Pixabay.com
