Moje cesta za poznáním, co je to ta báseň v próze zač a jak se tvoří, začala na vyšší odborné škole. Nikdy předtím jsem nebyla básníkem (považovala jsem se spíše za prozaika), ale také se mé texty nejspíš nikdy nelíbily mým kamarádům tolik jako teď. Ten i mnou neočekávaný přechod k tomuto žánru mi příjde doteď až téměř neuvěřitelný. Bylo to, jako byste ze dne na den udělali ze sebe úplně jiného člověka. Z prozaika poetu, nebo aspoň někoho, kdo stojí na hranici mezi oběma světy – prózy a poezie.
V říjnu roku 2010, kdy jsem byla teprve druhý měsíc na škole, jsme ve volitelném modulu Literární tvorba dostali za úkol napsat cokoli na téma Podzim. Lámala jsem si hlavu nad nějakou zajímavou zápletkou, která by se hodila do povídky o podzimu, ale pořád se do mé mysli vkrádaly úplně jiné představy. Byly velmi lyrické a já si říkala, že by se možná daly do povídky nějak zakomponovat. Když jsem se je ale pokusila sepsat, zjistila jsem, že by mi bylo líto utopit je v moři textu. Ta krásná slova se spíše hodila do nějaké básničky. Ale já se tvorby básně hrozně bála. Vím, že to zní šíleně, ale já si doopravdy nebyla jistá, co dělá moderní poezii poezií, a tak jsem svůj krátký text zaslala k posouzení kamarádce, že mi třeba poradí co s ním.
Podzim
Umírající stařík se nám opět na chvíli vkradl do života. Přinesl nám vítr a dešťový mrak. Ukradl nám slunce – zdroj života, energie a optimismu, připraven nás stáhnout s sebou do světa ledu a stínu.
S rozkoší sadisty nám připomíná pomíjivost našich dní a shazuje ze stromů kousky našeho života. Zelenou – připomínku cest, kterými člověk mohl jít. Žlutou – slunce, jež dodává duši klid. Oranžovou – světlo našeho života. Červenou – krev, která se nám tělem roztéká. Hnědou – zemi, v níž budeme tlít.
Po veselých letních dnech chová se k nám stařík jako pes. Řve na nás, až nám uši zaléhají, a zavírá nás do temných sklepení. Připravuje nás na zimu, na konec všech cest, na konec roku, jímž jsme se nechali vést.
(má první báseň v próze)
Její odpověď mě celkem překvapila. Napsala mi, že ona sice na poezii moc není, ale tohle se jí líbí. Upozornila jsem ji na to, že to nemá členění básně, ale ona si stála za tím, že ten jazyk prostě poetický je. Hlavou mi přitom prolétla mlhavá vzpomínka na Malé básně v próze od Baudelaira. Že by to bylo ono? Statečně jsem tehdy odevzdala svůj výtvor a o týden později jsem měla jasno. Opravdu to byla báseň v próze. Měla jsem z toho zjištění, že se mi podařilo napsat něco blíže poezii, takovou radost, že jsem se v tomto žánru rozhodla dál pokračovat.
Následovaly měsíce hledání a tápání, co to ta báseň v próze vlastně je. Zdálo se být velkou výzvou se do tohoto útvaru pokaždé strefit. Občas se mi to nepodařilo, psala jsem něco na způsob krátkých úvah, či dokonce sloupků, ale postupně jsem na to ve snaze probudit svou vlastní fantazii přicházela. A tak se stalo, že jsem na jaře roku 2011 měla deset svých básní publikovaných ve školním Literárním almanachu, že jsem měla se svými spolužáky autorské čtení, a že jsem pak následující měsíc a půl dávala dohromadu sbírku básní v próze, kterou jsem odevzdala jako ročníkovou práci.
Po celou dobu jsem se ale spoléhala jen na definici pojmu báseň v próze, kterou jsem našla na wikipedii a především na názor mého kantora, kterému jsem každý svůj pokus odevzdávala. Hrozně mě štvalo, že existuje snad tisíc návodů na to, jak napsat román, ale ani jeden, jak napsat báseň v próze, ale o to hrdější jsem samozřejmě byla, když jsem na to přišla. Při práci na publikaci o básních v próze jsem pak narazila i na další a mnohem odbornější vysvětlení, co to ta báseň v próze je, a tak se teď pokusím je svému čtenáři přetlumočit. Vím, že se často o učitelích s posměchem tvrdí, že učí, aby se sami něco naučili. A neskrývám, že se do podobné učitelské role právě stavím.
Když se podíváte na mou první báseň v próze, musíte uznat, že se zdánlivě jeví jako obyčejný prozaický text a ještě ke všemu docela krátký. Tím také doopravdy je. Báseň v próze je žánrem tzv. pomezním, to znamená, že se nachází na hranici mezi poezií a prózou. Tento krátký, lyrický útvar není psán ve verších, ale jinak může využívat téměř všech prostředků poezie: metafor, rytmičnosti, emotivnosti, hláskové instrumentace, neobyčejnosti řeči atd. A co víc, může obsahovat i jakýsi svůj vlastní skrytý verš. Jeho autor, může využívat asociativního skládání slov za sebou a inspirace ve výtvarném i hudebním umění.
Když vezmeme v úvahu, že tento druh poezie člověka, který z pohodlnosti raději čte prózu, vůbec už od pohledu nevyděsí svým členěním, je vlastně docela škoda, že jim školy nevěnují žádnou pozornost a nenabídnou je ke čtení svým studentům. Pravda, jejich obsah je pak leckdy poněkud méně čitelný, což se lidem většinou nelíbí, ale dají se považovat za jakýsi půlkrůček od prózy k dnešní poezii.
Obsah Podzimu podle mě zas tak složitý není, a proto je i dobrou ukázkou pro začátek našeho bádání. Každou roční dobu nějak vnímáme, máme ji spojenou s určitou částí lidského života, např. jaro chápeme jako dobu narození, zimu pak jako období smrti. Podzim vyjádřený v básni v próze je pozdní, listy už jsou skoro spadané ze stromů, z člověka, který ještě v létě kypěl životem, se v tento čas stává stařík připravující se na smrt. Ve druhém odstavci jsou vyjmenované barvy podzimu a s nimi spojené asociace. Ve třetím cítíme ten šok, že život utíká tak rychle: „Po rozdováděných letních dnech chová se k nám stařík jako pes.“ V okamžiku, kdy na nás řve, jasně chápeme, že se jedná o období, kdy hodně fouká vítr. Díky našemu pojetí roku se už pak ani nedivíme, že zimu považujeme za „konec všech cest“.
Básně v próze ale nejsou vždy jednoznačné a ani tahle nemusí být, jestliže se v ní budete pokoušet hledat nějakou svoji vlastní zkušenost. Dokonce ve vašem podání nemusí být ani o podzimu! Až budete číst díla již zemřelých literárních mistrů, nečekejte, že nějaký z nich kvůli vám vstane z mrtvých a bude vám vysvětlovat, co kterou svou básní chtěl vlastně říci. Poezie je ukázkou jazykového umění, představivosti a emocionality básníkovy, ale i čtenářovým cvičením fantazie, soucítění a schopnosti vytvářet si k přečtenému vlastní asociace. Snažte se v každém díle především najít sami sebe, svůj vlastní příběh, pohled na svět a své emoce.
