Tvorba osobní koláže: Jak jsem našla inspiraci v deštivém dni
Včera jsem přijela domů a bylo zataženo. Po dlouhé době mraky, chládek a začínalo krásně pršet. Áaach… moc jsem se těšila, až se ochladí a v našem podkrovním bytě klesne teplota pod 27 stupňů.
Taky jsem měla ten pocit, znáte to, že vás nic neláká ven, vlastně tam ani nemá smysl chodit, protože byste se hned vrátili domů promoklí. Co budu dělat? Napadlo mě. Spousta možností.
Od úklidu, přes vaření, práci na počítači až po třídění papírů do účetnictví. Ale pak na mě vykoukla role papíru, která se už několik měsíců povalovala na polici pod stropem. Byla to podložka připravená k tvorbě osobní koláže. Takové té koláže, kam skrze obrázky, barvy či slova vyjádříte své touhy, sny a vize.
Připravila jsem si ji už začátkem roku, vzala jsem si na to pořádně velkou čtvrtku, ani A4, ani A3, ale něco mnohem většího. Navíc jsem tu bílou plochu přelepila zlatým papírem z dmka. Jako milovnici symboliky mi to přišlo prostě geniální! Papír z dmka je totiž z jedné strany zlatý a z druhé stříbrný, tedy jako jin a jang, muž a žena, prostě jednota protikladů 🙂
Nahoru jsem napsala nějaká hesla a provizorně tam nalepila několik fotek. Tahle skorokoláž si ale své místo nikdy nenašla. Skončila na polici.
Mezitím jsme s kamarádkou pořádali …jak jinak než symbolicky…na den jarní rovnodennosti pro přátele workshop tvorby osobní koláže. Čekala jsem, že si ji tam vyrobím.
Vše ale nabralo trochu jiný spád. Díky malé chybce v mailíku, kterou jsem neřešila, se stalo, že část lidí přišla dvacátého března a druhá část dvacátéhoprvního. Trochu zmatek, trochu trénink, dva workshopy a dvě koláže. Ale ani jedna moje osobní.
Vystříhala jsem si tam aspoň hromádku obrázku a hlášek s tím, že se brzy vrhnu na svoji osobní koláž.
A nic. Žádný impuls.
Výstřižky ležely, zlatostříbrnobílé čtvrtky ležely a já pořád čekala na signál, který nepřicházel.
Při úklidu jsem po měsíci našla hromadu časopisů a pustila do stříhání. Vznikla tak druhá hromádka vystříhaných obrázků, nápisů a fotek.
A zas nic. A čas plynul. A signál nepřicházel.
Až včera.
Najednou to přišlo. Ochladilo se a já zas měla chuť tvořit a dělat. Pustit se do věcí.
Vytáhla jsem podložku, koukám na ní a bliklo mi. Aha. Teda ta je fakt velká. Se nedivím, že to ještě není hotové. Komu by se do toho chtělo…zaplňovat tak velkou plochu.
A takhle to mám. Jsem trochu hrrr a tak se mi stává, že chci všechno a nejlépe hned a někdy si ukousnu moc velké sousto. Přitom to po mě nikdo nechce. Jen můj malý vnitřní megaloman. 🙂
Dobře. Ale nemám tím pádem podložku. Nevadí. Něco určitě najdu.
Starý kalendář s keltskými motivy. To ne. Má to být nové, ne staré. Ale pak na mě vykoukne sice stará, ale bílá čtvrtka a z hromádky výstřižků vypadne věta vystřižená pro koláž „harmonické spojení starého s novým“. Aha. Tak je to ono.
Ta čtvrtka má úplně skvělý rozměr, je tak akorát. Ani velká, ani malá. Můžete se rozmáchnout, ale velikost vás nezaskočí.
Požádám o vedení, aby koláž vznikala intuitivně a pak už se jenom dívám, co moje ruce na podložku skládají.
Nahoře se hned zkraje objeví nápis „Nové vydání“. To je fakt. Tohle je úplně nové vydání, nová vize.
Skládám, stříhám, posouvám, znovu lepím. Nápis Nové vydání nahrazuje nápis „Vlastní cestou“.
Probírám se obrázky, které jsem si vystříhala skoro před půl rokem a vidím, jak spousta z nich mi už nic neříká. Nebo se musím smát, co jsem si to na tu koláž připravila. Třeba obrázek kluk a holka, asi tak patnáct let, vedou se za ruce. Ona má kostkovanou skládanou mini a dlouhé blond vlasy a on je hubený a vlaje na něm černé triko. Jak by asi tohle přání vyřešil Vesmír, kdyby se ocitlo na mojí koláži? 🙂
Tak…a mám skoro hotovo. Nemám jen lepidlo, abych vše nalepila.
Rozhodnu se nedodělanou koláž přemístit do ložnice. V obýváku spí naše dvě kočičky, které by mi celou koláž s chutí rozmetaly, kdyby zjistily, že tam jen tak sama leží.
Hlavou mi běží… kočky spí, nebudu je přeci budit. Radši koláž přenesu ložnice. Pokládám papír pomalu na zem a…obrázky se mi rozletí do všech stran. Jaké z toho asi plyne ponaučení? Hmmm.
Vybíhám pro lepidlo a pár dalších věcí. Mezitím dorazila moje dcera. Povídáme si a já se těším, až koláž dodělám.
Tak a je hotovo. Kochám se svým dílem a postupně vstřebávám dojmy. Nesnažím se vysvětlit si logicky, proč je na mojí koláži třeba královská svatba nebo hadi. Prostě to tam patří.
Koláž se mi líbí taková, jaká je a to je nejdůležitější.
Dopisuji tenhle článek a jsem zvědavá, jestli to bude vlastně vůbec někoho zajímat.
Mě to bavilo, třeba bude i někoho jiného. A třeba ne.
Tak díky, že jste dočetli až sem. 🙂
Zdroj foto: Pixabay.com
