Pod statné stromy jsem jim na Imbolc odevzdala akva aura křišťál. Nejlépe odpovídal mým ročním záměrům. Zklidnění, vyjádření emocí a vyléčení problémů v krční oblasti, nalezení vášně k životu a k novým začátkům.
Na strom, který o něj pečoval, vidím z okna, tak jsem si občas vzpomněla.
Rok mě naučil vyjadřovat emoce a ukázal mi nutnost vystavět si vlastní hranice, žít vášeň a sílu Lvice, kterou mám v ascendentu. Ničím příjemným, maminky s dětmi tohle asi musely udělat všechny. Poznala jsem, často se zklamáním, které ale nebylo nečekané, kde pomoc najdu a kde ne. Vyčistil se mi prostor pro nové, což jsem ale poznala až nyní, s koncem „kamínkového času“.
Rok nám vzal věrnou průvodkyni, můj splněný dětský sen, vlastní krásnou kočičku, ano, tu modrou, se kterou po boku jsem v roce 2005 založila první modrokočičí blog. Její osmnácté narozeniny jsme již neoslavili, ale věděla jsem, že tu měla víc než půl roku navíc, který vůbec mít nemusela. Nejkrásnější půlrok, ve kterém mě každým dnem učila vášni k životu a vděčnosti. Bylo to třeba, krizí bylo dost, ale díky ní na to vše vzpomínáme doma jako na jedno z nejhezčích životních období. I ta ztráta způsobila, že chtě nechtě musím být silnější. Ale chybí, moc chybí… a je to prostě nový začátek, je.
Snad ještě nedávno bych řekla, že nevím, co mi kamínek a celý ten proces dal… nedal mi nic, co bych mohla nahmatat, snad jen, že s blokádami krku si už umím lépe poradit a zmírnily se až zázračně, z pohledu dosti depresivního bych mohla říct, že to byl spíš rok ztrát. Spíše jsem si uvědomovala, co je špatně, kde jsem sešla na scestí, co mi zháší plamen vášně k žití, pochybovala jsem o své práci, o svém směru, o zmařených letech, o zdraví, které jsem si sama ničila nedůsledností… Jsem vděčná za situace, ve kterých jsem poznala, pro co jsem schopna se nadchnout, i když to je třeba zatím ještě nedosažitelné. Následovala frustrace, samozřejmě. Byla to změť konců a začátků. Zklamání a překapaných pohárů a chuti začít konečně to, co potřebuju. Nic příjemného, nic – hmatatelného s nádechem happyendu.
Ale poslední dny mi přinesly silné zúročení, které zpětným pohledem začínalo být vidět zhruba od léta, jen se ty náznaky stupňovaly. Vím, kudy jít. Vím, jak. Kamínek a Samhain mi přinesl zmizení pochybností, které se staly od ztráty kočičí průvodkyně mým denním chlebem. Vím. Ale tu práci musím odpracovat nyní sama. Takže nyní vím, jak si vystavět své hranice (a funguje to), vím, jak jenom tento krok zklidní život. A ta vášeň k budoucnosti bude za tím vším. Vidím ještě hodně slupek, které musím ze sebe sloupnout.
Snad ten jemný aqua aura kámen ani nebyl tolik o měnících se reáliích do života, ale o vnitřní přeměně v energii, vyzařování. A to se změnilo, to splnil. Vidím cestu, kterou jsem dříve neviděla.
On ten aqua aura křišťál vlastně není kamenem happyendů, ale podporuje v novém. A to se stalo.
P.S.: A ještě něco bylo zajímavé… Na jaře jsme evidentně vykrmovali moučnými červy sýkorčí mláďata. Poctivě, přesně tři týdny. Dala jsem si pozor, kam obtěžkaní rodiče létají… na strom, pod nímž byl můj kamínek. A dnes, v dešti, tu byl šestičlenný žlutý gang na oříškách.
Zkuste i vy nyní porovnat své záměry z února s tím, jak na tom jste nyní. V té živé pohyblivé části roku se jistě něco vyvinulo. Jak ve světle toho jarního bílého imbolcového přání vidíte nyní své ztráty, své zisky, ten devítiměsíční proces?
Co vzniklo z toho těhotenství?
