Zde je další kapitola z mé knihy I Motýli pláčou.
Když přijdete o vlasy …nemoc se viditelně dere na povrch, už se nedá skrývat.
106.
Vlasy končí v odpadu
Otočím kohoutkem, spustí se vlažný proud. Než vstoupím do vody, čekám, až se ze sprchy vyvalí bílé obláčky páry. Je zvláštní, jak se za pár týdnů mohou z mysli vypařit vzpomínky na běžné denní věci. Pohladím si strniště na hlavě a marně se snazším vybavit, jaké to bylo cítit mezi prsty prameny vlasů. Zachytím několik vlásků a zatáhnu. Bezbolestně mi ulpí na prstech pár štětinek bez kořínků. Vlasová cibulka dočista seschla. Do dlaně si vmáčknu kapku citrusového šamponu, s obavou si namočím vlasy. Jemně vmasíruji šampon do vlasů, ty se uvolní a stékají mi po hrudi k výlevce a končí v odpadu.
Vybaví se mi jeden vtip. Viděla jsem kdysi video. Jeden týpek si umývá vlasy pod veřejnou sprchou, někde u bazénu nebo u moře. Za ním stojí další a, aniž by ten první tušil, že za ním někdo stojí, lije mu šampon stále znovu a znovu na hlavu. Ten chudák pod sprchou se snaží marně šampon smýt. Pěna mu ve stále větším množství stéká do očí… No, tak přesně si připadám nyní i já. Čím víc si třu hlavu, tím víc vlasů mi stéká po obličeji. Není mi do smíchu. Zamrkám, kratičké vlásky spolu s pěnou mě štípou v očích. Už to nemohu vydržet, zastavím proud vody a ze všech sil volám:
„Mami…, prosím tě, pojď sem!“ polykám slzy.
„Co se proboha děje?“ ptá se vyděšená maminka.
„Nemohu ty vlasy smýt,“ vzlykám a mhouřím oči.
„Vylez ven z té sprchy…“ vyzve mě a přidržuje mi župan.
„Bude to tu plné vlasů,“ zaúpím.
„To neřeš, já to potom uklidím…“
Zabalím se do županu, opláchnu si obličej u umyvadla. V zrcadle se mihne pokřivený odraz mé tváře, vypadám jak oškubané kuře. Na hlavě je místy flek holé kůže, jinde tmavý ostrůvek. Pokožka na hlavě je podivně, nepřirozeně bledá, i přesto, že je zima, kontrastuje se zbytkem letního opálení. Propuknu v pláč. Červené oči skryji v dlaních.
„Nebul…“ řekne mamka, ale i ona brečí. Vezme fén, vysouší mi hlavu, horký vzduch mě pálí. Jsem skloněná nad umyvadlem, na bílou keramiku se snášejí kratinké vlásky, co poletují vzduchem.
„Mami, ty vlasy musí dolů… budu jich mít jinak plnou postel.“
Maminka mi jemně mne pokožku a štětinky se uvolňují.
„Neboj se… zatáhni za ně. Vyškubej mi ty vlasy… mě to nebolí,“ řeknu rozhodně, stále nakloněná nad umyvadlem.
„Prosím tě…,“ zanaříká a v tom vyprskne smíchy. „Nikdy by mě nenapadlo, že mi má dcera jednou řekne: mami, škubej mi vlasy.“ Jemně mě tahá za vlasy a já se několikrát bouchnu čelem o umyvadlo.
I já se musím smát, je to komická situace. Pláčeme a smějeme se zároveň, ale ty zatracený vlasy na hlavě drží… ne, a ne se jich zbavit. Zkoušíme všechno, taháme, škubeme, myjeme a sušíme… dokonce jsme použily i rýžák, ale hrubý kartáč mi jen poškrábal pokožku. Nakonec jsem použila i synovu pěnu na holení, avšak hrubé vlásky ucpaly žiletku. Štětinky vlasů jsou všude, v umyvadle, na zemi i na polici. Celé to mučení trvalo asi hodinu, než jsem konečně vyšla z koupelny s hlavou, na které zbylo jen pár chloupků.
Na pažích mi naskočí husí kůže, jako by se místností prohnal ledový závan. „Ty jsi otevřela okno? Úplně cítím vítr ve vlasech,“ ponesu překvapeně.
„Co to povídáš? Vždyť už tam žádné vlasy nemáš,“ řekne pobaveně maminka.
„No, jo… já už vlastně žádný nemám,“ směji se.
Smějeme se, abychom neplakaly. V tom okamžiku si uvědomím, že jsem schopná unést daleko víc než bych si kdy dovedla představit.
Vrznou dveře, do obývacího pokoje vstoupí Nicholas, pohlédne na mě a sklopí zrak k zemi. Projde okolo mě, jako bych byla vzduch. V jeho očích zahlédnu nepopsatelnou bolest. Nepokusím se ho zastavit, neřeknu jediné slovo. Znám ho až příliš dobře na to, abych jako jeho máma věděla, že i on potřebuje čas, aby tuto novou skutečnost přijal. Nejen proto, že je mi i ve vyhřáté místnosti na hlavu zima, ale hlavně aby se Niky nemusel na holou hlavu dívat, odejdu do ložnice a vrátím se s čepicí naraženou na hlavě.
Osho tvrdil, že začátkem všeho je odvaha a zbytek přijde později.
No, vlastně, odvaha může být skvělý začátek, ale pravda je, že ne všechno ostatní přijde později. Je tu vždy něco, co přichází jako první. Toto je strach. Protože je málo statečných bez strachu, který vede ke zlepšení. Je to pud sebezáchovy, co nám dává sílu přežití. Strach je brnění tepané v chladné noci, kdy nás napadají pochybnosti.
Měla jsem strach, pak obavu, jak budu vypadat… a nyní se uvidí, co přijde.
