HVĚZDA
Cesta životem věru není jednoduchá lekce. To si často ve své mysli říkala Hvězda na nebi. Trávila svůj čas ve Vesmíru podobnými úvahami, když ale Slunce zapadlo a mohla dohlédnout až na Zem, pozorovala život lidí, zvířat a celé krásné přírody. Ona sama si však přišla opuštěná, ostatní hvězdy byly tak vzdálené a jiné. Naše Hvězda se snažila přijít na důvod svého bytí a čím více o tom přemýšlela, tím byla skleslejší. Všimla si, že její záře pomalounku pohasíná. „Bez své záře ale umřu navždy, nikdo mě neuvidí, žádný člověk na mne nepohlédne, ostatní hvězdy mne přestanou brát na vědomí a ani samotný Měsíc si již nevzpomene, že jsem tu kdy byla. Zhasnu, ale budu tu stále, zmrznu, ale stále budu myslet. Co může být horšího?“
Čím více se Hvězda strachovala, tím více její záře zanikala. Ostatní hvězdy ji po očku pozorovaly, cítily, že umírá. Cítil to celý Vesmír, jenže Hvězda, zahelaná mlhou strachu si toho nevšimla. Vůbec si neuvědomovala, že je součástí Vesmíru. A Vesmír, ten moudrý vládce a milující otec nechal Hvězdu zemřít. Na rozdíl od Hvězdy znal zákonitosti srmti a zrození. Věděl, že u naší Hvězdy je nutné ji nechat nejprve zemřít, aby se mohla znovu narodit a stát se nejzářivější hvězdou na celém širém nebi. Stejně tak věděl, že Hvězda sama musí přijít na to, jak znovu probudit své světlo.
Hvězda zamrzla na dlouhá staletí, ale čas ve Vesmíru nehraje žádnou roli. Jí se to zdálo jako věčnost, i kdyby to byla jen sekunda. Její duše se potulovala po poušti nicoty. Když tu se náhle objevila bytost, kterou lze jen obtížně popsat. Vyzařovala z ní však láska a bezbřehý soucit. Jen mlčky pozorovala naši nešťastnou Hvězdu. Té trvalo snad další století, než si Bytosti všimla, natolik byla ponořená do poušti ve své duši. Lekla se, když si Bytosti všimla. „Kdo jsi? Co po mně chceš? Jsem mrtvá, tak mne nech bloudit věčným labyrintem.“ Bytost chvíli váhala, zda má k Hvězdě promluvit, zda již přišel čas, kdy bude Hvězda schopná slyšet. Zkusila to. „Ve skutečnosti jsem tvé srdce. Myslíš si, že jsi zemřela, ale já zemřít nemohu. Podívej se na mne Hvězdo, podívej se, jak vypadá tvá skutečná podstata. Čeho je ještě třeba se bát, když se stalo, čeho ses bála nejvíce?“ Hvězda se zamyslela. Ztratila jsem vše, opravdu už není potřeba se bát. A tak se na své srdce podívala. Poprvé, co si jen dokázala upamatovat, začala Hvězda plakat. Plakala, až se celá otřásala a srdce dále na Hvězdu soucitně pohlíželo. Čím více Hvězda plakala, čím více se stávala skutečnější, tím více se srdce přibližovalo. Až se nakonec staly jedním.
Pak se stalo to, co Vesmír již dávno věděl. Naše Hvězda musela zemřít, aby našla své srdce, aby mohla zářit ze všech hvězd na nebi nejvíce. Poznala svůj smysl. A tím je jen zářit. Nic víc, nic míň.
