O malé životní krizi
Jednou večer jsem si dala víc vína a zcela cíleně „šmejdila“ na netu. A teď tedy zpětně musím říct, že to byl začátek mé parádní transformace.
Na náhody nevěřím, vždy musí být člověk ve správný okamžik připravený na vnímání příležitostí, co mu přijdou do cesty.
Ale pro lidi, co věří na náhodu:
-
náhodou jsem si koupila časopis Firstclass;
náhodou jsem četla článek Aleše Vrány;
náhodou si ho vygooglila (Aleše Vránu):-)
také náhodou, jsem se dostala na stránky Život jako hra, a náhodou – teda s výrazným sebezapřením, jsem si odklikla , zda jsem koučovatelná.
Řešila jsem tehdy životní krizi. Nějak mi na mé duchovní cestě došlo, že se bez pomoci nedokážu dál posouvat. A že (a to je hodně těžké si to přiznat) žiju svůj život neustále s ohledem na druhé. A podle očekávání druhých. Už od malička. Asi to znáte. Teda někteří.
Nechci snižovat svůj tehdejší život, byl a je super, ale uvnitř sebe jsem se cítila jako myška (taková ta moderní stresovaná, uhoněná, hodná a neprotestující mamina).
Přeci život není jen o tom chodit do práce, ve které víte, že máte na víc, o vaření, praní, dělání provianťáka, bojování s puberťákama a o čekání na víkendy/dovolenou, ve kterých si rychle se svým protějškem plníte sny…
Já jsem snílek. Bojující každoročně s touhou dokázat NĚCO! Tato touha se dostavuje pravidelně každé jaro a já mám potřebu sbalit batoh a jít neznámo kam. Ale to nejde, takže chodím jen na procházky a vyhlížím volné dny plné dobrodružství. Ale ty přestávají stačit. A do jara 2017 jsem jen čekala, AŽ se to „NĚCO“ stane. Stalo se! Ale jen díky tomu, že jsem aktivně hledala.
A našla!
Paradox je, že navenek jsem působila jako velmi sebevědomá a úspěšná supermatka, manželka a vedoucí.
Takže jsem to teda odklikla a málem u toho umřelaJ. Fakt.
Strašně se totiž stydím.
Začátek
Dobrá?!! zpráva – jsem koučovatelná.
Mám už i přiděleného kouče.
Domluvený rozhovor. Bože!!!!
Co si s ním budu povídat?! Asi jsem to neměla dělat. No, život je boj…
Jsem kvůli tomu už týden pěkně nervózní.
Nesnáším totiž telefonování.
Nesnáším se svěřovat se svými pocity. Nemám potřebu se svěřovat!!!
Mám hrůzu vystoupit ze své pohodlné bubliny. Chci změnu, ale ….!!!
Jsem rezervovaná, uzavřená. Totální introvert. Co jsem to udělala?!!!
Děti jsou u bazénu u rodičů, manžel v práci, já se balím do deky v pokoji. Za chvíli bude volat. Doufám, že mám nabitej telefon.
Asi umřu! Venku 30, v pokoji 35, já nervozitou mrznu! Nejsem si jistá, zda mi to stojí za to…
Honza je milej, přesně ví, na co se zeptat a JÁ?
Jsem nadšená. Pak mám chvíli výčitky, že jsem se de facto cizímu člověku svěřila s pocity, které nikdo jiný nezná. A ještě tak rychle. Ale co!
Trochu mě zarazilo, že přesně vím, co nechci, ale nějak si nedokážu ujasnit, co chci…
Je to zarážející. Provokativní. Domlouváme se na testech. To mi jde. V těch jsem dobrá.
Ale až o prázdninách. Slibuji si, že budu přemýšlet o tom, co chci. Teda jasně, že asi to vím, jen jsou ty sny pěkně schovaný… potvůrky.
